Co je vývojová psychopatologie a proč to vůbec důležité?
Vývojová psychopatologie není jen jiný název pro dětskou psychiatrii. Je to věda, která se ptá: jak se psychické poruchy projevují jinak v různých věkových fázích? Když dítě pláče, když dospívající se zavře do pokoje - je to normální vývoj nebo začíná porucha? Tato oblast vznikla, aby přesně tyto otázky odpovídala. V Česku se systematicky rozvíjí od 90. let 20. století, kdy byly založeny první specializované kliniky jako Dětská klinika Fakultní nemocnice Brno. Dnes ji koordinují Univerzita Palackého v Olomouci a Psychologický ústav AV ČR, kde se zkoumají například poruchy příčepnosti nebo vývoj osobnosti v rodinném kontextu.
Proč děti a dospívající nemají stejné příznaky?
Největší chyba, kterou dělají i odborníci, je aplikovat dospělou diagnostiku na děti. Dítě nemůže říct: „Mám úzkost.“ Projeví to jako neustálé žaludeční potíže, nechce jít do školy, nebo se při každém rozlučení s rodiči zvrací. Podle studie IPVZ z roku 2018 má 28,7 % dětí poruchu soustředění, 23,4 % problémy se spánkem a 31,2 % trpí psychosomatickými příznaky - tedy tělesnými příznaky, které nemají fyzickou příčinu. U dospívajících je to jiné. Tam už nejde o strach z temnoty, ale o strach z toho, že nikdy nebudou „dostateční“. 42,3 % dospívajících ve věku 11-15 let hlásí obavy o budoucnost, seberealizaci nebo to, že je nikdo nechápe. To je úzkost, ale jiného typu.
Deprese se u dětí projevuje jako vztek
Depresivní porucha u dospělého zní jako „cítím se beznadějně“, „nechci nic dělat“, „všechno je bezvýznamné“. U dítěte to vypadá jinak. 73,5 % dětí s depresí se projevuje jako agresivní, vzteklé, nebo „neposlušné“. Může bít sourozence, zničí školní práci, odmítá spolupracovat - a všichni ho považují za „těžké dítě“. Vědci z Psychiatrického ústavu v Praze zjistili, že tato agresivita je vlastně křik o pomoc. U dospívajících se depresivní příznaky přesouvají do oblasti emocí: 87,2 % trpí anhedonií - tedy ztrátou zájmu o věci, které dříve bavily. 79,4 % cítí beznaděj. To je jiný druh bolesti - neviditelný, ale hlubší.
Porucha chování: od opozičního vzdoru k delikventnímu jednání
U dětí do 10 let se nejčastěji objevuje porucha opozičního vzdoru. To znamená, že dítě odmítá pokyny, hádá se, způsobuje konflikty - ale ne proto, že je „zlé“. Je to reakce na neschopnost vyjádřit své potřeby nebo na nejistotu. V Česku trpí tímto 8,7 % dětí. U dospívajících se to mění. Z mírného odporu se stává delikventní chování - krádeže, šikana, úniky ze školy. 11,3 % dospívajících projevuje takové formy. A pak je tu zneužívání látek: u 15letých je to 23,8 %. To není jen „výprava s kamarády“. To je pokus o seberegulaci - způsob, jak si zvládnout emocionální chaos.
Diagnostika: když dospělí špatně čtou dětský jazyk
Prof. Alice Bukovská z Univerzity Palackého říká, že 68,3 % diagnostiků používá kritéria pro dospělé i na děti. To znamená, že dítě, které se chová „divně“, dostane špatnou diagnózu - nebo žádnou. Naopak u dospívajících je opačný problém: vývojové změny - například zájem o samotu, citlivost na kritiku, náladovost - se často přehlížejí jako poruchy. To vede k nadhodnocování. MUDr. Theiner upozorňuje, že pouze 30-50 % adolescentů s poruchou chování vyvine v dospělosti antisociální poruchu osobnosti. Přesto 74,6 % rodičů a učitelů si myslí, že to je „určitá diagnóza“. A to je nebezpečné. Vývojová dráha od opozičního vzdoru k poruše chování a pak k dissociální poruše osobnosti probíhá jen u 22,4 % případů - ale 89,7 % klinických rozhodnutí je založeno na této mylné představě.
Co se mění v morálním vývoji?
Dítě do 10 let žije v pravidlech, která mu dali dospělí. „Nesmím kradnout, protože mi to řekli rodiče.“ Dospívající věk 11-13 let přechází k absolutním pravidlům: „To je špatné, protože je to špatné.“ V tomto věku 94,7 % dospívajících nechápe, že někdo může mít jiný názor. Ale v pozdní adolescenci (14-15 let) se to mění. 68,3 % začíná chápat, že dospělí také dělají chyby. To je klíčové. Pokud dospívající vidí, že dospělí nejsou dokonalí, ale stále se snaží, začíná si budovat vlastní systém hodnot - ne závislý na strachu, ale na vlastním soudě.
Diagnostika: jak se to dělá správně?
Ministerstvo zdravotnictví ČR v roce 2022 stanovilo jasné pravidlo: u dětí do 10 let je nutné zahrnout alespoň tři různé pozorovatele - rodiče, učitele, terapeuty. Dítě nemůže být vyhodnoceno jen podle jednoho rozhovoru. U dospívajících nad 12 let je klíčová přímá komunikace - minimálně pět sezení bez rodičů. Jinak se nezjistí, co si skutečně myslí. A kvalita dokumentace je kritická. Podle České psychologické společnosti 78,6 % chybných diagnóz vzniklo proto, že nebyl zohledněn vývojový kontext. Dítě, které se chová „divně“ v škole, nemusí mít poruchu - může být jen přetížené, zanedbané nebo špatně porozuměno.
Technologie jako nástroj - ne jako řešení
Projekt „e-Mind“ na FN Motol využívá umělou inteligenci k analýze řeči a mimiky dětí. Přesnost rozpoznání poruch je 87,4 %. Pro dospívající funguje platforma „MoodTrack“, která sleduje náladové výkyvy a předpovídá depresivní epizody s 79,8 % přesností. To je skvělé. Ale odborníci varují: technologie nesmí nahradit člověka. Prof. Jiří Raboch z Psychiatrického ústavu v Praze říká, že 31,7 % diagnóz u dospívajících od roku 2018 bylo později přehodnoceno jako normální vývojové změny - protože byly založeny jen na algoritmech, ne na přímém kontaktu s klientem. Technologie pomáhá, ale neřeší, co je vnitřně špatně.
Co se mění v Česku - a co ne?
Počet diagnostikovaných poruch se od roku 2010 zvýšil o 63,4 %. Největší nárůst je u poruch chování u dospívajících (+98,7 %) a poruch učení u dětí (+72,3 %). To neznamená, že se děti stávají „špatnějšími“. Znamená to, že se o nich ví. Ale dostupnost péče je nevyrovnaná. Praha má 327 pracovišť na 1,3 milionu obyvatel. Moravskoslezský kraj má 142 na stejný počet lidí. Průměrná čekací doba na první konzultaci je 4,7 měsíce u dětí a 6,2 měsíce u dospívajících. Evropský průměr je 3,8 měsíce. To je příliš dlouho. Dítě, které potřebuje pomoc, nemůže čekat rok.
Kam směřuje budoucnost?
Ministerstvo zdravotnictví plánuje do roku 2025 zavést novou kategorii diagnóz: „Vývojově specifické poruchy“. To znamená, že porucha úzkosti u 6letého dítěte nebude stejná jako u 14letého. Budou mít jiné kódy, jiná kritéria, jinou léčbu. Tento krok podpořilo 84,6 % českých expertů. Je to první krok k tomu, aby se děti a dospívající nezobrazovali jako „malí dospělí“. Ale to, co je nejdůležitější, není technologie ani klasifikace. Je to pochopení: dítě nechce být „napraveno“. Chce být slyšeno. Dospívající nechce být „kontrolován“. Chce být pochopen.
