Co když se terapie, která má pomoci, stane dalším zraněním? Tento dotaz se objevuje u mnoha lidí, kteří prošli tradičními metodami léčby PTSD. Místo uklidnění cítí znovu zápas, strach, nebo dokonce hanbu. To není výjimka - je to důsledek starého přístupu, který se zaměřoval na to, aby klienti zase a zase přehrávali traumatické události. Dnes už víme: toto není léčba. To je retraumatizace.
Co je trauma-informed přístup a proč je jiný?
Trauma-informed přístup není nová technika nebo metoda. Je to celkový způsob, jak se k klientovi přistupovat. Místo otázky „Co se s tebou stalo?“ se ptáme: „Co se s tebou stalo, že jsi se tak choval?“ Tento posun je zásadní. Nejde o to, aby terapeut znovu přehrával traumu. Jde o to, aby klient pocítil bezpečí - fyzické i emoční. Tento přístup vznikl jako odpověď na desítky let neúspěchů. V 90. letech se ukázalo, že opakované vyvolávání traumatických vzpomínek u lidí s komplexním traumatem často zhoršuje jejich stav. Nezotavují se - zhoršují se. Vědci jako Judith Herman a Bessel van der Kolk to nazvali „nebezpečným přístupem“. Herman napsala: „Bezpečí musí být první prioritou.“ A to nejde o slovo. Jde o základ.Šest zásad, které mění vše
Trauma-informed přístup je postavený na šesti pilířích, které se v různých zdrojích trochu liší, ale v podstatě se shodují. V České republice je nejčastěji používán rámec, který zahrnuje:- Bezpečí - prostředí, kde klient nemusí být na pozoru. Nejen fyzické bezpečí (např. dobrá osvětlení, klidné místnosti), ale i emoční. Klient musí vědět, že ho nebudou tlačit, nebudou ho soudit, nebudou ho vytahovat z jeho zóny.
- Důvěryhodnost a transparentnost - terapeut neříká: „Důvěřuj mi.“ Říká: „Tady je, co děláme, proč to děláme, a co se může stát.“ Každý krok je vysvětlen. Každá hranice je jasná. To zabraňuje pocitu, že klient je „předmětem“.
- Volba - klient má právo říct „ne“. Nejen „ne“ k vyprávění události, ale i „ne“ k tomu, jak se má terapie probíhat. Může volit, zda chce sedět, zda chce mluvit, zda chce použít tělesné techniky. Kontrola je klíč k uzdravení.
- Spolupráce - terapeut není „ošetřovatel“. Je partner. Terapie není „já ti řeknu, co máš dělat“. Je „společně najdeme cestu“. To zahrnuje i spolupráci s peery - lidmi, kteří prošli podobným zážitkem. Je to mocný nástroj.
- Zmocnění - místo toho, aby terapeut říkal: „Ty jsi zraněný“, říká: „Ty jsi přežil. A to je síla.“ Zaměřuje se na to, co klient umí, ne na to, co mu chybí. To mění identitu.
- Kulturní, historická a genderová povědomost - trauma nevzniká ve vakuu. Rodinná historie, sociální diskriminace, genderové násilí - vše to ovlivňuje, jak se trauma projevuje. Terapeut musí být schopen to vidět.
Proč to funguje, když jiné metody selhaly?
Klasická terapie trauma často využívala techniky jako EMDR nebo expozice - metody, které cílí na přehrávání a zpracování vzpomínek. Pro některé to funguje. Ale pro ty, kteří prožili dlouhodobé, opakované zneužívání - například dětství v násilné rodině - to často selhává. Proč? Protože jejich nervový systém je v trvalém stavu „připravenosti na ohrožení“. Když jim terapeut řekne: „Teď si představ, co se stalo,“ jejich tělo reaguje jako by to znovu probíhalo. Mozek neodlišuje minulost od přítomnosti. Výsledek? Zvýšená úzkost, depersonalizace, únik do alkoholu nebo drog - nebo úplné odmítnutí terapie. Trauma-informed přístup to řeší jinak. Nejprve se zaměří na stabilizaci. Klient se učí, jak rozpoznat, když jeho tělo reaguje na spouštěč. Jak se uklidnit, když se začne srdce rychleji bije. Jak se vrátit do přítomnosti, když se cítí, že je znovu v dětství. Metody jako TIST (Trauma-Informed Stabilization Treatment) od Janiny Fisher se na to zaměřují. Klient dostane vysvětlení: „Tvoje tělo neztratilo paměť. Ale teď se učíš, jak ji přepsat.“
Co říkají ti, kteří to prožili?
Většina zpětné vazby od klientů není z veřejných studií. Je z tichých příběhů. Jana N. z Facebookové skupiny „Psychoterapie v ČR“ napsala: „Teprve když můj terapeut přestal trvat na tom, abych znovu prožívala tu událost, a začal mě učit, jak regulovat svůj nervový systém, jsem začala skutečně pokročovat.“ Jiný klient na fóru ProTerapie.cz napsal: „Prvních šest měsíců jsem si myslel, že to je jen „čekání“. Žádná hluboká práce. Žádná „odhalení“. Bylo to frustrující. Ale potom jsem si uvědomil: já jsem se poprvé za celý život necítil v bezpečí.“ Výzkum Integrative Life Center z roku 2022 ukazuje, že 82 % klientů s komplexním traumatem preferuje trauma-informed přístup před tradičními metodami. Proč? Protože cítí kontrolu. Protože se necítí jako pacient. Protože se necítí jako „případ“.Co to znamená pro terapeuty?
Tento přístup není jen jiný způsob hovoru. Je to změna identity terapeuty. Už nejste „odborník, který vás vyléčí“. Jste „průvodce, který vás nechá být“. To vyžaduje školení. V USA je certifikace jako Trauma-Informed Care od Trauma Center at Justice Resource Institute běžná. V České republice se to pomalu šíří. Organizace Pro Terapie v roce 2022 školila 120 terapeutů - o 15 % více než v roce 2021. Ale stále je to jen malá část. Největší překážkou je „trauma-ignorantní kultura“ - systém, kde se stále věří, že „vyprávění trauma = uzdravení“. To je nesmysl. Trauma není příběh, který se vypráví. Je to tělesná, neurobiologická změna. Výzkumy na NCBI Bookshelf potvrzují: trauma ovlivňuje limbický systém, kortikální funkce, stresovou reakci. Bez pochopení toho, co se děje v mozku, je terapie jen „povrchová“.
Když trauma-informed přístup selže
Není to zázračný nástroj. A není vhodný pro všechny. U klientů s jednorázovým traumatem - například dopravní nehoda - může být přímý přístup efektivnější. Trauma-informed přístup je pomalejší. Vyžaduje čas. A to může být frustrující pro klienty, kteří očekávají rychlé výsledky. Ještě hrozivější je „trauma-washing“. To je, když klinika říká: „Máme trauma-informed přístup“, ale terapeut stále trvá na vyprávění, nebo nechává klienta v nebezpečném prostředí. Nebo když není školení dostatečné. To je větší škoda než žádný přístup vůbec. Vede to k dalšímu zklamání. Klienti si říkají: „Všechno je stejné.“Co je další krok?
V USA je trauma-informed přístup už standardem v 78 % škol a většině zdravotnických zařízení. V České republice se to pomalu mění. Ministerstvo práce a sociálních věcí v lednu 2023 spustilo pilotní projekt s 15 sociálními zařízeními. Cílem je rozšířit tento přístup i do péče o děti, pěstounské rodiny a domovy pro seniory. Bessel van der Kolk předpovídá, že budoucnost bude spojovat trauma-informed přístup s neurovědou - tedy s přesnějším porozuměním, jak mozek reaguje na bezpečí, dotek, dech, pohyb. To znamená, že budoucí terapie nebude jen „hovor“. Bude zahrnovat tělesné techniky, pohyb, umění, hudbu - všechno, co pomáhá mozku znovu naučit se bezpečí.Závěr: Léčba začíná tím, že se nezraníš znovu
Trauma-informed přístup není jen „moderní trendy“. Je to základní etická povinnost. Pokud chceš pomoci někomu, kdo prožil trauma, nejprve se zeptej: „Jak bych mohl tento člověk znovu zranit?“ A pak to neudělej. Zotavení není o tom, kolikrát si někdo vypráví svou bolest. Je o tom, kolikrát se cítil bezpečně. A to je práce, která začíná tím, že necháš klienta být.Je trauma-informed přístup vhodný pro všechny klienty s PTSD?
Ne. Je nejúčinnější pro klienty s komplexním traumatem - tedy těmi, kteří prožili dlouhodobé, opakované zneužívání nebo zanedbání, často od dětství. U lidí s jednorázovým traumatem, jako je nehoda nebo přepadení, může být efektivnější přímější terapie, která se zaměřuje na zpracování konkrétní události. Trauma-informed přístup je pomalejší a vyžaduje především stabilizaci, což může být pro některé klienty frustrující, pokud očekávají rychlé výsledky.
Proč je důležité, aby terapeut nevyvolával traumatické vzpomínky?
Pokud je nervový systém klienta stále v režimu „ohrožení“, vyvolávání vzpomínek ho jen znovu zraní. Mozek neodlišuje minulost od přítomnosti. Když klient přehrává událost, jeho tělo reaguje jako by se to opravdu stávalo - zvyšuje se srdeční frekvence, tělo se napíná, vystupuje adrenalin. To není zpracování. To je retraumatizace. Trauma-informed přístup nejprve učí tělo, že teď je bezpečné - a až poté se přistupuje k vzpomínkám.
Může trauma-informed přístup fungovat i bez hovoru?
Ano. Mnoho klientů s komplexním traumatem nemůže mluvit o svých zkušenostech - ne protože nechtějí, ale protože jejich slova nejsou dostatečně silná, aby vyjádřila to, co cítí. Tělesné metody - jako dechová cvičení, pohyb, zemědělská terapie, nebo umění - mohou být hlavní cestou k regulaci. Janina Fisher a Bessel van der Kolk zdůrazňují, že trauma je uloženo v těle, ne jen v paměti. Léčba tedy musí pracovat i na úrovni těla.
Co je „trauma-washing“ a proč je nebezpečný?
„Trauma-washing“ je situace, kdy organizace nebo terapeut deklarují, že používají trauma-informed přístup, ale ve skutečnosti ho neimplementují. Například: používají termín na webu, ale terapeut stále trvá na vyprávění trauma, nebo prostředí je nebezpečné (např. neklidné místnosti, nedostatek soukromí). To je nebezpečné, protože klienti ztrácejí důvěru. Myslí si: „Všechno je stejné.“ A to je větší škoda než žádný přístup vůbec.
Je trauma-informed přístup v ČR dostupný pro veřejnost?
Stále je to v počáteční fázi. Většina terapeutů v České republice ještě nebyla školená v tomto přístupu. Ale růst je vidět - v roce 2022 bylo školeno 120 terapeutů, což je o 15 % více než v roce 2021. Ministerstvo práce a sociálních věcí v lednu 2023 spustilo pilotní projekt v 15 sociálních zařízeních. V budoucnu se očekává, že se tento přístup stane standardem pro akreditované psychoterapeutické programy, i když aktuálně je stále dobrovolný.
Jak se můžu jako klient rozhodnout, zda mám trauma-informed terapeuta?
Požádej terapeuta o vysvětlení jeho přístupu. Pravý trauma-informed terapeut neřekne: „Všechno je v pořádku, jen mi to vyprávěj.“ Řekne: „Cílem je nejprve, abyste se cítili bezpečně. Nebudu vás nutit vyprávět, dokud nebudete připraveni. Můžeme začít tím, že si ukážeme, jak se vaše tělo reaguje na stres.“ Pokud se terapeut vyhýbá otázkám o bezpečí, volbě nebo kontrolě, je to červená vlajka. Hledejte někoho, kdo vás nechá být - a ne tlačí vás do příběhu.
