Chcete vysvětlit dítěti, že půjde na psychologa, ale nevíte, jak to říct, aby to nevypadalo jako trest nebo důkaz, že je něco špatně? Mnoho rodičů se cítí vinně, když o tom mluví. Ale dítě už ví. Ví, že něco není v pořádku. Ví, když se rodiče dívají na něj s obavami, když se zbytečně křičí, když se všechno zdá být těžké. Největší chyba, kterou můžete udělat, je předstírat, že všechno je v pořádku.
Nechte dítě vědět, že není jediné, co se s ním děje
Nikdy neříkejte: „Musíme jít na psychologa, protože už nevíme, co s tebou dělat.“ To zní jako výrok o tom, že dítě je problém. Ale dítě není problém. Problém je něco, co se děje mezi vámi - ve škole, doma, ve vztazích. Změňte formulaci. Řekněte: „Všimli jsme si, že ti někdy něco překáží a že se to těžko řeší. Chceme najít společně nějaký způsob, jak ti to usnadnit. A psycholog nám pomůže s tím.“
Děti potřebují cítit, že je to o spolupráci, ne o výčitkách. Když řeknete, že jde o to, aby se všechno lépe dařilo, než aby se „napravilo něco špatného“, změníte celý náladu. Psycholog není detektiv, který hledá, co jsi udělal špatně. Je to někdo, kdo pomáhá porozumět, proč něco těžce jde - a jak to změnit.
Připravte si výklad předem
Nechte si pár dní na přípravu. Napište si, co chcete říct. Nejen pro sebe, ale protože když se rozhodnete mluvit, budete nervózní. A dítě to cítí. Pokud se budete opírat o připravený text, nebudete hledat slova v tu chvíli. Budete klidní. A klid je nádherný dar pro dítě, které se bojí.
Například: „Víš, že jsi v poslední době často smutný/a? A že se ti někdy zdá, že nikdo nechápe, co cítíš? Psycholog je někdo, kdo se učí, jak lidé cítí. A on/ona ti pomůže říct, co tě trápí, a najít spolu s námi způsob, jak se cítit lépe. Nebude to žádná zkouška. Bude to jen hovor. A ty budeš vždycky mít možnost říct, co ti přijde moc nebo nepříjemné.“
Nezapomeňte zmínit, že první schůzka bude s tebou - rodičem - nejdřív. To je normální. Psycholog chce slyšet, co si myslíte, co se děje. Až potom se dítě připojí. To děti často uklidňuje. Ví, že nejsou sami a že rodiče jsou tam pro ně.
Nevyjadřujte se jako o „lékařce“
Někteří rodiče říkají: „Půjdeme na lékařku.“ To je špatný příklad. Děti si pamatují, jak se cítily u lékaře - když je štěkali, když je bodli, když jim říkali, že to „nebude bolet“ a pak to bolelo. Psycholog není lékař. Nenechá vás v křesle, nevyslechne srdce, nevydá léky. Je to někdo, kdo si sedne vedle vás, poslouchá a pomáhá pochopit, co se děje uvnitř.
Řekněte: „Je to člověk, který se specializuje na to, jak se lidé cítí a co dělá, když se něco těžko daří. Může ti pomoci říct, co tě trápí, když ti to někdy nedojde.“
Co děti často slyší a co to znamená
Děti nejsou hloupé. Ví, když se rodiče šeptají, když se zavírají dveře, když se někdo ptá: „Co se děje?“ A pokud jim řeknete, že jde o „nějakou poradnu“, nebo „kontrolu“, nebo „vývojový test“, začnou si představovat školu, zkoušky, hodnocení. A to je strach.
Nejčastější otázky, které děti klade: „Budu muset něco dělat?“, „Budeš se o tom smíchat s učitelkou?“, „Budeš mi říkat, abych se choval lepší?“, „Bude to tajemství?“
Odpovězte upřímně: „Ne, nebudu ti říkat, abys se choval lépe. Budu ti pomáhat, abys se cítil lépe. Psycholog nebude mluvit s učitelkou, pokud to nechceš ty. A všechno, co řekneš, zůstane tajemstvím - až na případ, kdy by někdo mohl být v nebezpečí. To se stává velmi zřídka.“
Neužívejte terapii jako trest
Nikdy neříkejte: „Pokud se budeš ještě jednou chovat takhle, půjdeme na psychologa.“ To vytváří trvalou asociaci: psycholog = trest. A to je největší chyba. Když se dítě někdy v budoucnu bude chtít poradit, bude se bát. Bude si myslet: „Když to řeknu, rodiče mě pošlou na psychologa.“
Psychologická pomoc není trest. Je to jako návštěva trenéra, když se někdo chce naučit hrát tenis lépe. Nebo jako lékař, který pomůže s bolestí zádů. Je to nástroj. A nástroje nejsou špatné. Jsou užitečné.
Co děti chtějí vědět
Je důležité vědět, co se děti ptají, když se cítí bezpečně. Zde je seznam nejčastějších otázek a jak na ně odpovědět:
- „Budu muset mluvit o všem?“ - Ne. Můžeš mluvit o tom, co chceš. A když se ti něco nezdá, můžeš říct: „Tohle mi přijde moc.“ A psycholog to pochopí.
- „Budeš mi říkat, abych se měnil?“ - Ne. Budeme hledat, co ti pomůže cítit se líp. A ty budeš rozhodovat, co ti pomůže.
- „Bude to trvat dlouho?“ - Nejprve půjdeme jen jednou. A pak se podíváme, co se stane. Nejsme na to připraveni. Ale myslíme si, že to může pomoct.
- „Budeš to říkat mamince?“ - Ne, všechno, co řekneš, zůstane mezi tebou a psychologem. Ale když se něco změní, můžeš nám říct, co se stalo. A my budeme rádi, že jsi to řekl/a.
Když dítě chce jít na psychologa samo
Někdy dítě přijde a řekne: „Myslím, že bych potřeboval/a psychologa.“ To je velký krok. A mnoho rodičů se z toho zblázní. „Co se stalo? Co jsem udělal špatně?“
Neříkejte: „Tak jdeme.“ Až se zatáhnete. Řekněte: „Jsi moc statečný/a, že jsi to řekl/a. Děkuju. Chci s tím pomoct. Pojďme si to promluvit a najít někoho, kdo ti pomůže.“
Děti od 15 let mohou samy vyhledat psychologa. A to je správně. Ale i když je dítě mladší, jeho touha po pomoci je důležitá. Nenechte ji zaniknout. I když se vám to nezdá, že je to „jen fáze“, to, že dítě hledá pomoc, je znamení, že má vnitřní sílu.
Co se stane během první návštěvy
První schůzka je jen takový „poznávací“ hovor. Psycholog se neptá: „Co je špatně?“ Ptá se: „Co ti dělá radost?“, „Kdo je tvoje nejlepší kamarádka?“, „Co děláš ve volném čase?“, „Co tě dělá nervózního?“
Nikdy nezačíná s otázkami o škole nebo chování. Začíná s tím, co dítě má rádo. A to je důležité. Dítě potřebuje vědět, že je viděno jako člověk, ne jako problém.
Po první schůzce se psycholog sežene s rodiči a řekne: „Co jsme zjistili?“ A pak spolu vymyslíme, co dál. Možná bude stačit jedna návštěva. Možná pět. Možná víc. Ale to neznamená, že je dítě „nemocné“. Znamená to, že se snažíme, aby se cítilo lépe.
Nejčastější chyby rodičů
- Říkat: „Tohle je jen normální.“ - Ne. Pokud dítě trpí, není to normální. Nezakrývejte to.
- Říkat: „To jsem já když jsem byl malý.“ - To nepomůže. Dítě potřebuje, aby se cítilo slyšené, ne aby se srovnávalo s vámi.
- Říkat: „To je jen psychologická hra.“ - Ne. To zlehčuje to, co dítě zažívá.
- Neříkat nic a čekat, že to přejde. - Čekání je největší chyba. Čím dříve začnete, tím rychleji se věci zlepší.
Kdo je psycholog a kdo je psychiatr?
Psycholog není lékař. Nemůže předepisovat léky. Je to člověk, který studoval, jak lidé myslí, cítí a chovají. Pomáhá pochopit, proč se něco děje. A jak to změnit.
Psychiatr je lékař. Může předepisovat léky. Ale většinou pracuje s psychologem. Pokud je dítě potřebuje, psycholog ho k psychiatrovi převede. Ale většina dětí nikdy psychiatra nepotřebuje. Stačí hovor.
Nezapomeňte: v Česku můžete jít na psychologa bez odkazu od lékaře. Stačí zavolat. A nemusíte čekat měsíce. Pokud se dítě cítí špatně, můžete začít hned.
Co dělat, když se dítě bojí
Neříkejte: „Nemusíš se bát.“ To neznamená nic. Dítě se bojí. A to je v pořádku.
Řekněte: „Já vím, že to zní strašně. Já taky mám strach, když jdu na něco nového. Ale my jsme tam spolu. A myslím si, že to může pomoct. A když to nebude fungovat, zkusíme něco jiného.“
Můžete dítě zavést na návštěvu, když je psycholog v kanceláři. Ukážte mu hračky, knihy, kreslení. Řekněte: „Tady je místo, kde se můžeš uvolnit. A nechceš se tam jen podívat?“
Nejde o to, aby se dítě „naučilo“ být odvážné. Jde o to, aby se cítilo bezpečně. A to se dá udělat jen jednou věcí: přítomností rodiče.
