Teorie mysli není jen akademický pojem - je to klíč, který otevírá dveře k tomu, jak lidé s poruchou autistického spektra (PAS) vnímají svět a jak je můžeme lépe pochopit v terapii. Mnoho let se předpokládalo, že autisté prostě nemají schopnost rozumět emocím a úmyslům druhých. Ale moderní výzkum ukazuje, že je to složitější. Nejde o absenci, ale o jiný způsob, jak se k tomu přibližovat.
Co je teorie mysli a proč je důležitá?
Teorie mysli je schopnost představit si, že jiná osoba má vlastní myšlenky, city, přesvědčení a úmysly, které se liší od vlastních. Představte si, že dítě vidí, jak jeho kamarád schová hračku do skříně, ale pak jde ven a dítě ví, že kamarád si myslí, že hračka je ještě na stole. Pokud dítě chápe, že kamarád má falešné přesvědčení, má vyvinutou teorii mysli. Tato schopnost se obvykle rozvíjí kolem čtvrtého roku života. U dětí s autismem je často narušena - ne proto, že nechtějí rozumět, ale protože jejich mozek zpracovává sociální informace jinak.
Simon Baron-Cohen a jeho tým v 80. letech 20. století ukázali, že deficit v teorii mysli je jedním z klíčových faktorů vysvětlujících sociální obtíže u lidí s PAS. Tento deficit se projevuje třemi hlavními oblastmi: potíže s interakcí, komunikací a předstíravou hrou. Ale to neznamená, že autisté nejsou schopni empatie. Naopak - mnozí mají hlubokou afektivní empatii, ale mají problém s kognitivní empatií, tedy s odhadem, co druhý cítí nebo myslí, když to neříká přímo.
Nejen teorie mysli: další kognitivní modely autismu
Teorie mysli není jediným vysvětlením autismu. Uta Frith zavedla pojem oslabená centrální koherence, který popisuje, jak lidé s autismem často zaměřují pozornost na detaily, ale mají potíže s viděním celku. Představte si, že někdo vidí strom jako hromadu listů, větví a kmenů, ale nevidí, že to je strom. To vysvětluje, proč někteří autisté vynikají v matematice, hudbě nebo programování - věnují se detailům, které ostatní přehlížejí. Ale zároveň může vést k obtížím s obecněním, například když se naučí jednu pravidla, ale neumí je aplikovat na podobnou situaci.
Další teorií je empaticko-systematizující model (E-S teorie) Barona-Cohena. Podle ní lidé s autismem často dosahují vysokých výsledků v systematizaci - tedy v hledání vzorů, pravidel a struktur - a současně mají nižší výsledky v empatickém zpracování. To neznamená, že nejsou citliví. Znamená to, že jejich empatie funguje jinak. Může být silnější v reakci na konkrétní situaci, ale slabší v předpovídání emocí na základě neřečených signálů.
Terapie: od „napravení“ k respektu rozdílů
Dříve se psychoterapie zaměřovala na „napravení“ chybějících dovedností. Děti se učily, jak „správně“ vypadat v konverzaci, jak „správně“ reagovat na ironii, jak „správně“ vyjádřit city. Ale tohle přístup byl často traumatičtý - měnilo se chování, ale nebyl respektován vnitřní svět člověka.
Dnes se vše mění. Moderní terapie se zaměřuje na mentalizaci - schopnost rozumět vlastním i cizím mentálním stavům - ale ne jako nápravu, jako rozvoj. Vymětal (2001) popsal tři etapy terapeutického procesu u lidí s PAS: nejprve klient žije v rigidních názorech a je odtržen od svých pocitů, pak začíná mluvit o věcech „odtažitě“, jako by to byly příběhy o někom jiném, a až ve třetí fázi se začíná ptát: „Co kdyby to bylo jinak?“
Terapeut neříká: „Ty to děláš špatně.“ Říká: „Jak jsi to zažil? Co jsi si myslel, že druhý cítil? Co jsi předpokládal?“ Tím vytváří prostor pro zvážení, že existují různé způsoby, jak vnímat svět. A to je právě to, co dělá terapii efektivní.
Testy a nástroje: jak se teorie mysli měří?
V klinické praxi se používají různé nástroje k hodnocení schopnosti mentalizace. Nejznámější je Sally-Ann test, kde dítě sleduje, jak dvě panenky přesouvají hračku. Pokud dítě správně odpoví, že panenka Sally si myslí, že hračka je tam, kde ji posledně viděla (i když už tam není), má vyvinutou teorii mysli. Jiný nástroj je ADOS - standardizovaná diagnostická škála, která sleduje, jak dítě reaguje na sociální situace, například na nečekaný výraz tváře nebo na falešné přesvědčení.
Ale tyto testy mají své limity. Měří jen jednu dimenzi - a často podle neurotypických standardů. Někteří autisté se v testech nezdaří, protože nechápou, co se od nich očekává, ne protože nejsou schopni. Proto se výzkumníci stále více obrací k dynamickým metodám, které sledují, jak se člověk učí, jak se přizpůsobuje, jak se učí komunikovat v různých kontextech.
Neurodiverzita: autismus není chyba, ale odlišnost
Nick Walker, autistický aktivista a teoretik neurodiverzity, tvrdí, že myšlenka, že autisté nemají teorii mysli, je nejen nepravdivá, ale i škodlivá. Autisté nejsou „nedostateční“. Jsou jiní. Mnozí vyvíjejí transneurotypovou kompetenci - schopnost přizpůsobit svůj způsob komunikace, aby mohli přežít ve světě, který je nechápe. To není „vyléčení“. To je přežití.
Autismus není něco, co bychom mohli odstranit. Je to způsob, jakým mozek funguje. A jak říká Hrdlička (2004), lidé s autismem nejsou „zmetky“ neurotypického vývoje. Mají jiný způsob zpracování informací - a ten může být velmi silný. Když se terapeut zaměří na to, co člověk umí, a ne na to, co neumí, výsledky se mění.
Co může terapeut dělat dnes?
Není třeba vymýšlet nové techniky. Stačí změnit přístup:
- Neříkej: „Proč jsi to neřekl?“ Řekni: „Co jsi cítil, když jsi to neřekl?“
- Neříkej: „To je špatně.“ Řekni: „Jak jsi to myslel? Co jsi chtěl říct?“
- Neříkej: „Musíš se naučit číst výrazy tváře.“ Řekni: „Chceš, abych ti vysvětlil, co jsem viděl?“
Terapeut se stává překladatelem - ne opravářem. Pomáhá klientovi vyjádřit svůj svět, a pak pomáhá druhým - rodině, učitelům, přátelům - pochopit, že tento svět je legitimní. A to je pravá mentalizace: nejen rozumět druhým, ale i přiznat, že jejich způsob myšlení má svou hodnotu.
Co dělat, když terapie nejde?
Někdy se stává, že terapie nezaznamenává progres. To neznamená, že klient „nemá potenciál“. Znamená to, že přístup není vhodný. Pokud klient:
- Stále se vyhýbá rozhovorům o emocích,
- Reaguje na otázky o úmyslech druhých zmateně nebo agresivně,
- Nebo se celkem uzavře,
potřebuje jiný způsob. Možná by měl začít s uměním, psaním, hrou nebo technikami, které nevyžadují přímou komunikaci. Někteří lidé s PAS lépe komunikují písmem než hlasem. Někteří lépe rozumí příběhům než abstraktním otázkám. Neexistuje jedna cesta. Existuje mnoho cest - a dobrá terapie je ta, která je najde.
Závěr: Teorie mysli není cíl, ale prostředek
Teorie mysli není něco, co bychom měli „vyvinout“ u lidí s autismem jako cíl. Je to nástroj, který nám pomáhá pochopit, jak se vnitřní svět autistického člověka liší od našeho. A když to pochopíme, můžeme přestat hledat „vývojové chyby“ a začít hledat způsoby, jak spolu lépe komunikovat.
Psychoterapie pro osoby s PAS není o tom, aby se staly „normálními“. Je o tom, aby se staly sebou samotnými - a aby se svět naučil je poslouchat.
Mají lidé s autismem teorii mysli?
Ano, ale ne stejným způsobem jako neurotypičtí lidé. Mnozí autisté mají afektivní empatii - cítí city druhých hluboce - ale mají potíže s kognitivní empatií, tedy s odhadem úmyslů na základě neřečených signálů. Někteří se učí předpovídat chování jiných, ale používají k tomu logiku, ne intuici. Teorie mysli není binární - nejde o „má“ nebo „nemá“, ale o různé způsoby, jak ji vyvíjet a používat.
Je možné teorii mysli naučit?
Ano, ale ne jako „nápravu“. Můžeme pomoci lidem s autismem rozvíjet dovednosti, které jim umožní lépe pochopit sociální kontext - například pomocí příběhů, role-play, vizuálních pomůcek nebo psaní. Důležité je, aby se to dělalo v kontextu respektu k jejich způsobu myšlení. Cílem není, aby se stali neurotypickými, ale aby se naučili komunikovat ve světě, který je často nechápe.
Proč je důležitá centrální koherence v terapii?
Lidé s autismem často vnímají svět jako hromadu detailů. Terapeut, který to chápe, nebude požadovat, aby klient „viděl celý obraz“. Místo toho pomůže spojit detaily do smysluplných celků - například pomocí map myšlenek, příběhů nebo strukturovaných dotazníků. Tím se snižuje přetížení a zvyšuje schopnost generalizace. To je klíč k tomu, aby klient mohl aplikovat to, co se naučil v terapii, do reálného života.
Je terapie pro dospělé s autismem účinná?
Ano, a to často i více než pro děti. Dospělí s autismem často mají větší sebevědomí a jasnější představu o tom, co jim chybí. Terapie jim pomáhá pochopit, proč se někdy cítí izolovaní, jak rozpoznat manipulaci, jak vyjádřit své potřeby a jak najít komunitu, která je přijímá. Nejde o „vyléčení“, ale o vytvoření života, který je autentický a udržitelný.
Co dělat, když rodina nechápe autismus?
Rodinná terapie může pomoci, ale není nutná. Většinou stačí, když klient dostane nástroje, jak vysvětlit svůj svět - například pomocí knih, videí nebo jednoduchých vysvětlení. Může říct: „Můj mozek zpracovává informace jinak. To neznamená, že nechápu, že tě mám rád. Znamená to, že se nemusím dotýkat, abych to ukázal.“ Někdy stačí jedna věta, která zruší mýtus.
