Non-suicidal self-injury (NSSI): Co to je a jak psychoterapie pomáhá při sebepoškozování

Sebepoškozování není rozmar, nejsou to „hledání pozornosti“ a už vůbec neje „slabost“. Je to komplexní, často tajený způsob, jak lidé přežívají nevynesitelnou psychickou bolest. V České republice se každý sedmý teenager alespoň jednou v životě pořezá, spálí nebo si škrábe až do krve - a většina z nich nikomu o tom neřekne. Proč? Protože fyzická bolest někdy přesune pozornost od emocionálního zoufalství. A protože většina lidí - včetně některých odborníků - pořád nechápe, že to není pokus o sebevraždu.

Co je vlastně NSSI a jak se liší od sebevraždy?

Non-suicidal self-injury (NSSI), nebo v češtině sebepoškozování, je záměrné poškozování vlastního těla bez přání zemřít. To je klíčové. Lidé, kteří se sebepoškozují, nechtějí skončit život. Chtějí jen přestat cítit. Cítit něco. Jakékoli cítění. Protože emocionální numba - ta pustá, prázdná, nemožná bezcitnost - je pro ně horší než bolest.

Podle mezinárodní klasifikace nemocí ICD-11 (2023) je NSSI uznávána jako samostatný diagnostický příznak. To znamená, že lékaři a psychologové už nemusí považovat sebepoškozování za příznak jiné poruchy, jako je depresivní porucha nebo borderline osobnostní porucha. Je to vlastní diagnóza - a to je důležité. Když se to považuje za „jen“ symptomatické chování, nezachycuje se jeho hloubka.

Na rozdíl od sebevraždy, která má za cíl ukončit život, NSSI slouží jako krátkodobá úleva. Když si někdo pořezá zápěstí, mozek vylučuje endorfiny - přirozené opioidy, které zmírňují bolest a vytvářejí dočasný pocit klidu. To je jako přírodní, ale nebezpečný lék. A jak se to opakuje, mozek si vytvoří silnou neuronovou cestu: bolest → úleva → opakování. Stává se to návykem. Nejčastější metody? Řezání (78 % případů), škrábání (35 %), pálení (42 %). Místa nejčastějších zranění: zápěstí (63 %), paže (57 %), stehna (48 %).

Proč to lidé dělají? Motivace, které nikdo nechce slyšet

Nejčastější důvod? Uvolnění vnitřního napětí. 82 % lidí, kteří se sebepoškozují, říká, že to dělají, aby „přehlušili“ psychickou bolest. Je to jako když si někdo křičí do polštáře, jenže místo zvuku používají kůži.

Další motivace:

• Regulace silných emocí - hněv, úzkost, pocity viny (76 %)
• Pocítit něco fyzického, když se cítíte prázdně - emocionální numba (58 %)
• Sebetrýzeň jako trest za pocity viny nebo studu (49 %)
• Komunikace, když neumíte říct slovy, že vás něco trápí (42 %)

Největší mýty? Že to dělají kvůli pozornosti. Ne. Většina lidí se snaží zranění skrýt. Že to dělají jen teenagery. Ne. Výskyt se rozšiřuje i do dospělosti. Že to dělají jen ženy. Ne. I když 74 % případů je u žen, u mužů je vyšší riziko přechodu na sebevražedné chování - 2,3krát vyšší podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky.

Co psychoterapie dělá, když se někdo pořezává?

Psychoterapie není o tom, aby vás přesvědčila, že „to není dobré“. Je o tom, aby vám pomohla najít jiný způsob, jak přežít bolest. A to funguje.

Zlatým standardem je dialekticko-behaviorální terapie (DBT), vyvinutá Maršallou Linehan. V ČR má úspěšnost 70-80 % v redukci epizod NSSI. Jak to funguje? DBT se zaměřuje na čtyři pilíře:

1. Regulace emocí - naučíte se rozpoznávat, jaké emoce vás tlačí a proč
2. Tolerování úzkosti - jak přežít momenty, kdy cítíte, že se rozpadáte, aniž byste se poškodili
3. Interpersonální efektivita - jak říct „potřebuji pomoc“ bez hrází a obvinění
4. Mindfulness - jak být v přítomnosti, než se ztratíte v emocionálním bouři

Typická technika, kterou lidé popisují jako „záchranu života“, je TIPP: Temperatura (např. držení krychle ledu na krku), Intenzivní cvičení (20 vteřinové běhání na místě), Pálení (např. škrábnutí ruky hřebíkem), Pátrání (hluboké dýchání). Tato technika přesměruje tělesnou reakci - a dělá to rychle.

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) má úspěšnost 65-75 %. Ale není to jen o „přemýšlení jinak“. Je to o tom, jak identifikujete spouštěče - třeba konflikt s rodičem, nespánek, nebo připomínka z minulosti - a jak vytváříte náhradní chování. Kreslení, pískání, běhání, tlačení do polštáře, psaní do sešitu - všechno to je část léčby.

Nejúčinnější přístup? Kombinace individuální terapie s rodinnou. Podle Masarykovy univerzity zvyšuje úspěšnost o 25 %. Proč? Protože sebepoškozování není jen problém jednoho člověka. Je to problém celého systému - rodiny, školy, společnosti, která nechápe.

Co se děje v České republice?

V ČR se v posledních letech změnilo mnoho. V roce 2022 byl spuštěn národní projekt „Nepoškozuj se“ - 45 preventivních pracovníků je rozloženo ve školách. V roce 2023 byla aktualizována diagnostická kritéria podle WHO. Všechna K-centra (25 center po celé ČR) mají do roku 2025 být certifikována pro práci s NSSI.

Financování se zvýšilo o 18 % v roce 2022. A přesto je problém velký. Průměrná doba čekání na terapii je 3,2 měsíce. Pouze 15 % terapeutů má specifické školení pro NSSI. A 63 % terapeutů v ČR má nedostatek znalostí - což může zhoršit stav klienta. Některé terapeuty dají klientovi papírové formuláře na sledování nálad, ale neukážou mu, jak přežít moment, kdy už nemůže dál.

Stigmatizace je stále silná. 68 % lidí, kteří se sebepoškozují, říká, že se setkali se stigmatizací - od rodičů, učitelů, dokonce i lékařů. „To je jen fáze, přejde to“ - to je to, co často slyší. Ale to není fáze. Je to způsob, jak přežít.

Kdo pomáhá a kde najít podporu?

V České republice existují konkrétní místa, kde můžete najít pomoc:

• K-centra - síť 25 center po celé ČR, specializovaná na duševní zdraví dětí a mládeže
• Dětská krizová linka - 24hodinová linka (116 111), která poskytuje anonymní podporu
• Soukromé psychologické praxe - hledejte terapeuty s certifikací v DBT nebo ACT
• Institut pro rozvoj rodiny - nabízí 120hodinový kurz pro terapeuty, který je jediným oficiálním školením v ČR

Na online platformách jako Reddit (r/psychologie) nebo ditekrize.cz se lidé sdílejí zkušenosti. Někdo píše: „DBT mi pomohla naučit se tolerovat negativní emoce bez pořezávání.“ Jiná: „Po šesti měsících KBT pořád nevím, jak nahradit pořezávání.“ To ukazuje, že kvalita pomoci se liší. Hledejte terapeuty, kteří vás neukládají do formulářů, ale učí vás žít s bolestí jinak.

Co můžete dělat, pokud se někdo poškozuje?

Neříkejte: „Nejděl to.“ Neříkejte: „To je špatné.“ Neříkejte: „Přestan.“

Řekněte: „Vidím, že ti to dělá těžké. Chci ti pomoci.“

Nejde o to, aby se poškozování okamžitě přestalo. Jde o to, aby se člověk cítil bezpečně, když řekne: „Dnes jsem se pořezal.“ A aby věděl, že to neznamená, že je špatný. Nebo že ho nikdo nemiluje.

Podpora je důležitá. Ale nejde jen o to, aby někdo seděl vedle. Jde o to, aby se někdo naučil slyšet. A pak pomohl najít jiný způsob, jak přežít - bez nůžů, bez ohně, bez krve.

Je možné se z toho vyléčit?

Ano. A nejde o to, že se „přestane“ dělat. Jde o to, že se přestane potřebovat. Když se člověk naučí regulovat emoce, když najde slova, když se cítí viděný, když má někoho, kdo ho neposuzuje - poškozování přestává být potřebné. Někteří lidé přestanou po pěti měsících. Někteří po třech letech. Ale většina z nich přežije. A žije. A už nechce bolet.

Podle průzkumu GfK z roku 2022 už 68 % veřejnosti považuje sebepoškozování za zdravotní problém, ne za rozmar. To je změna. Malá, ale skutečná. A ta změna začíná tím, že se přestaneme dívat na to, jak se někdo poškozuje. A začneme se ptát: „Co se děje uvnitř?“