Histrionská porucha osobnosti: Jak poznat dramatické chování a jak se léčí

Stojíte před někým, kdo všechno převrací na sebe - od malého konfliktu v kavárně až po velkou scénu na rodinném večírku. Vypadá to jako živost, ale není to jen hra. Může to být histrionská porucha osobnosti - porucha, která se neukazuje v náhlých výbuchůch, ale v neustálém, vyčerpávajícím boji o pozornost. Lidé s touto poruchou nejsou „přehnaní“. Oni prostě nevědí, jak jinak být, když se cítí neviditelní.

Co je histrionská porucha osobnosti?

Histrionská porucha osobnosti, označovaná v klasifikaci ICD-10 jako F60.4, patří do klastru B poruch osobnosti - skupiny, kde dominují emocionální výkyvy, dramatické chování a problémy s vztahy. Je to nejen „hystérie“ nebo „přehnaný život“. Je to hluboká, trvalá struktura, jak člověk vnímá sebe i svět. Základem je neustálá potřeba být středem pozornosti. Ať už to znamená přehnané výrazy, sexuálně provokativní chování, nebo dramatizaci běžných situací - všechno slouží jednomu cíli: „Vidíte mě?“

Nejde o výmysl. Tito lidé nejsou „záměrně manipulativní“ v zlém smyslu. Jejich mozek se naučil, že pozornost = bezpečí. Když jste jako dítě dostávali pozornost jen tehdy, když jste plakali, křičeli nebo vytvářeli scénu, přirozeně jste se naučili, že jinak jste neexistujete. Tohle není volba. Je to přežití.

Jak se projevuje?

Typické znaky nejsou jen „výrazné“ - jsou přesnější a hlubší:

• Teatrální projevy: Každý drobný problém se stává tragédií. „Můj šéf se na mě podíval špatně - znamená to, že mě vyhazuje!“
• Povrchová emocionalita: Smutky, radosti, vzteky přicházejí rychle a mizí stejně rychle. Nepřipomínají autentické pocity - spíš herecké vystoupení.
• Sexuální provokace: Používají vzhled, doteky, výzvy, aby získali pozornost, i když to nemá nic společného s láskou nebo přitažlivostí.
• Manipulace přes žárlivost: Vytvářejí situace, kde partner musí být nejistý - například záměrně flirtují s jinými, aby vyvolali reakci.
• Chybějící empatie: Zajímá je, jak se cítíte vůči nim, ale ne jak se cítíte vůči nim. Pokud se někdo rozpláče, nejde jim o jeho bolest - jde jim o to, aby se oni stali centrem pozornosti.

Ve vztazích to vypadá jako „nevěřím, že mě máš rád, když jsi mě nezavolal hned“. V práci to znamená, že se snažíte přesvědčit nadřízeného, že jste „nejdůležitější“, zatímco ostatní kolegové se ztrácejí v pozadí. A když někdo získá pozornost jinak - třeba klidně a efektivně - je to pro něj jako osobní útok.

Proč se to stává častěji u žen?

V České republice se histrionská porucha diagnostikuje u tří žen na jednoho muže. To neznamená, že muži nemají tuto poruchu. Znamená to, že v naší kultuře je pro ženy přijatelnější být „emocionální“, „dramatické“, „výrazné“. Muži, kteří se chovají stejně, často končí jako „nepříjemní“ nebo „neodpovědní“ - a jejich chování se neřadí do kategorie poruchy, ale do kategorie „špatného chování“.

Prof. Jiří Raboch z Bohnice ukazuje, že u 40 % pacientů s touto poruchou je v rodině někdo s podobným projevem - což naznačuje genetický faktor. Ale klíčovější je dětské prostředí: dítě, které se naučilo, že když se chová klidně, nikdo na něj nesmíří, se naučí, že jen křik a scény ho udrží naživu.

Co to není?

Je důležité toto odlišit od jiných poruch:

• Nejde o narcistickou poruchu: Narcisté potřebují obdiv a výjimečnost. Histrioné potřebují pozornost - ať už je to obdiv, odpor nebo smích.
• Nejde o hraniční poruchu: Hraniční lidé se mohou sebevraždit, hrozí sebevraždou, cítí se prázdní. Histrioné se nechcí zničit - chtějí být viděti, i když to znamená být „šílený“.
• Nejde jen o expresivní osobnost: Až 30 % lidí s dramatickým stylem nemá poruchu. Je to jen jejich způsob komunikace. Porucha je tam, když to přerůstá do závislosti, když bez pozornosti cítíte, že neexistujete.

Co se děje v hlavě?

Nejde o „přehnané“ emoce. Jde o prázdný vnitřní prostor. Když se člověk neucítí bezpečný, nevěří si, že je hodný lásky jen proto, že existuje - musí si tuto hodnotu vytvářet zvenčí. Každý komentář, každý pohled, každý „ty jsi nejkrásnější“ se stává důkazem, že ještě existuje.

Ve vztazích to vede k tomu, že partner se cítí jako „výkonný zdroj pozornosti“. Když se partner vyčerpá, přijde někdo jiný. A když se někdo jiný nezaujme, vzniká krize. Výsledek? Vztahy trvají 3-6 měsíců. Pak se začne hledat nový „zdroj“.

U 65 % lidí s touto poruchou se vyskytuje sexuální dysfunkce - ne proto, že by nechtěli, ale protože sexuální přitažlivost je nástrojem, ne zážitkem. Orgasmus není cílem - pozornost ano.

Jak se léčí?

Neexistuje lék na histrionskou poruchu. Ale existuje cesta ven - psychoterapie. A to nejen nějaká. Musí to být terapie, která rozumí tomu, že pacient nechce být „napravený“ - chce být viděný.

Standardní kognitivně-behaviorální terapie trvá minimálně 18 měsíců, dvakrát týdně. Ale to nestačí. Klíčem je vytvořit v terapeutickém vztahu to, co se nikdy nemělo: bezpodmínečnou přítomnost. Terapeut neodpovídá na dramatické scény. Nevyhodnocuje. Neříká „to je přehnané“. Prostě je tam. A postupně se pacient učí: „Můžu existovat i bez křiku.“

Pro obtížné případy se používá upravená dialektická behaviorální terapie (DBT). Tým Prof. Rabocha v Bohnicích ji testoval od roku 2019 a výsledky byly významné: 57 % pacientů, kteří pravidelně chodili, dosáhlo výrazného zlepšení. Co to znamená? Méně krizí, delší vztahy, schopnost zvládnout smutek bez toho, aby musel zavolat 10 lidem.

Problém je v tom, že 45 % pacientů terapii přeruší. Proč? Protože nevidí okamžité výsledky. „Když jsem se včera rozzlobil, dnes už bych měl být jiný!“ Ale terapie není výstřel. Je to každodenní práce na vnitřním prázdném prostoru.

Co dělat, když máte blízko někoho s touto poruchou?

Nemůžete ho „napravit“. Nemůžete ho „přesvědčit“, že je to přehnané. Nemůžete ho „zachránit“.

Co můžete?

• Neposkytujte pozornost za dramatické chování: Když začne plakat, že vás opouštíte, neříkejte „prosím, nepláč“. Prostě řekněte: „Vím, že to pro tebe je těžké. Jsem tady, když budeš připravený mluvit klidně.“
• Nevyhněte se konfliktu: Když se vyhnete, posílíte jeho přesvědčení, že jen křik získá pozornost.
• Nechte ho samotného v jeho emocích: Neřešte jeho problémy za něj. Neříkejte „pojď, uděláme to spolu“. Řekněte: „Co chceš udělat ty?“
• Ustanovte hranice: „Nemůžu být na telefonu každých 15 minut. Můžu ti zavolat zítra v 18:00.“

Je to těžké. Ale je to jediná cesta, jak mu pomoci - a jak sebe chránit.

Co je nového v léčbě?

Od roku 2022 probíhá na Bohnicích pilotní projekt s aplikací EmoTrack. Pacienti každý den zaznamenávají své emoce, výzvy a reakce. Aplikace jim ukazuje vzory - „Když jsi se cítil neviditelný, co jsi udělal?“ Výsledky? U pravidelných uživatelů se potřeba dramatického chování snížila o 32 %.

Do roku 2024 má Ústav zdravotnických informací a statistiky plán aktualizovat národní doporučení pro léčbu poruch osobnosti. Histrionská porucha bude mít v nich svůj vlastní protokol - poprvé v ČR.

Na druhou stranu: očekává se 25 % nárůst diagnostikovaných případů do roku 2027. Proč? Ne proto, že lidé jsou „víc šílení“. Ale protože digitální média - TikTok, Instagram, YouTube - učí, že pozornost se získává dramatickým obsahem. A toto se přenáší i do osobních vztahů.

Je to možné zvládnout?

Ano. Podle 10leté studie z Bohnic: 65 % lidí, kteří pravidelně chodili na terapii, dosáhlo výrazného zlepšení. Někteří z nich se naučili mít vztahy, které trvají léta. Někteří se naučili pracovat bez toho, aby museli být „nejdůležitější“. Někteří se naučili, že když se cítí prázdní, nemusí křičet - můžou jen sedět a dýchat.

Nejde o „vyléčení“. Jde o přežití - a pak o život. Histrionská porucha není koncem. Je to začátek cesty, která vyžaduje odvahu. Odvahu terapeuta, aby neustupoval. Odvahu pacienta, aby se nechával vidět - i když to znamená být tichý. A odvahu lidí kolem, aby nezakrývali pravdu pod výrazy.

Nejde o to, aby se někdo změnil. Jde o to, aby se někdo konečně setkal sám se sebou - bez křiku, bez scény, bez potřeby být vidět. A to je nejtěžší, ale i nejkrásnější věc, kterou člověk může udělat.