Psychoterapie není pro blázny. Není pro ty, co si neumí pomoci sami. A ne, terapeut nečte myšlenky. Přesto se tyto věty opakují jako staré písně - v rodinách, na pracovišti, v kavárnách. A každýkrát, když někdo řekne: „Jdu k terapeutovi“, někdo jiný se zamyšlí, ztiší hlas nebo se jen překříží. Stigmatizace duševního zdraví je stále skutečnost. Ale psychologie už dávno ví, co je pravda.
„K terapii chodí jen ti, co mají vážné problémy“
Nejčastější představa je, že psychoterapie je poslední záchranou - když už nevíte kudy kam, když jste na dnu, když se vám rozpadá život. To je pravda - a také nepravda. Mnoho lidí chodí k terapeutovi právě proto, že ještě nejsou na dnu. Chodí, protože cítí, že jim něco chybí. Protože se cítí unavení, přestože nemají žádný „velký důvod“. Protože mají problémy ve vztazích, ale nevědí, proč. Protože se chtějí lépe poznat.
Podle výzkumu z SkolaPsychologie.cz z března 2024 se lidé obrací na psychoterapii nejen kvůli deprese, úzkosti nebo trauma. Chodí pro seberozvoj. Pro lepší komunikaci. Pro to, aby přestali být svými největšími kritiky. A právě tito lidé - ti, kteří přicházejí „jen“ s tím, že „se cítí trochu ztracení“ - jsou často ti, kdo dosáhnou největších změn. Terapie není jen léčba nemoci. Je to jako fyzická příprava pro běžce, který nechce být jen rychlejší, ale lepší, odolnější, přirozenější.
„Terapeut je jako telepata - ví, co si myslím“
Představte si, že sedíte naproti někomu, kdo vás „vidí“ - nejen vaše slova, ale vaše skryté myšlenky, vaše dětství, vaše skryté strachy. To je mýtus, který vznikl z příliš romantizovaného obrazu Freudovy pohovky. Ve skutečnosti terapeut sedí na židli. Většinou se dívá do očí. A neví, co si myslíte. Nikdy.
Terapeut je profesionál, který se učí poslouchat. Ne jen slova. Ale pauzy. Pohledy. Tiché vdechy. Když se mlčí, není to proto, že terapeut „ví“ odpověď. Je to proto, že vám dává prostor, abyste ji našli sami. Když řekne „hm“, není to magie. Je to signál: „Jsem tady. Slyším tě.“
Neexistuje telepatický terapeut. Existují lidé, kteří se naučili pozorovat, kteří mají trénovanou empatii a kteří vás neohrožují, když se rozpadáte. A to je mnohem silnější než jakákoli „schopnost číst myšlenky“.
„Psychoterapie je jenom pro ty, co si neumí pomoci sami“
Tenhle mýtus je nejškodlivější. A ne proto, že je nepravdivý. Ale proto, že je tak hluboce zakořeněný. „Kdybys byl silnější, nechal bys to být.“ „Nemusíš jít k terapeutovi, stačí si přečíst knihu.“
Ve skutečnosti je vyhledání psychoterapeuta přesně opakem slabosti. Je to projev odvahy. Je to přiznání: „Nemám všechno pod kontrolou. A to je v pořádku.“
Podle výzkumu z SkolaPsychologie.cz je 75 % klientů po šesti měsících terapie přesvědčeno, že se jejich život zlepšil. A polovina z nich cítila změnu už po osmi sezeních. To nejsou lidé, kteří se „neumí pomoci“. To jsou lidé, kteří se rozhodli zvládnout svůj život - a nejen ho přežít.
„Terapie je jen poslouchání - terapeut nic neříká“
Největší klam je, že psychoterapie je pasivní proces. Že terapeut jen sedí a poslouchá, jako by byl přátelský rádce z rozhlasového pořadu. To je úplně špatně. Terapie je aktivní práce. Obě strany pracují. Vy pracujete na sebe. Terapeut pracuje na tom, aby vám pomohl najít cestu.
Terapeut vás může zeptat: „Co se stalo, když jsi to řekl?“ Nebo: „Když jsi to cítil, co ti to připomnělo?“ Nebo: „Co by se stalo, kdyby to nebylo pravda?“ Tyto otázky nejsou náhodné. Jsou navržené tak, aby vás vedly k hlubokému poznání. Někdy vás terapeut může i zastavit: „To, co říkáš, zní jako omluva. Co by se stalo, kdybys přestal omlouvat?“
Nejde o to, aby vám terapeut řekl, co máte dělat. Jde o to, aby vám pomohl najít vlastní odpověď. A to je mnohem těžší než jen poslouchat.
„Když mě terapeut přitahuje, je to špatně“
Přitažlivost k terapeutovi je běžná. Ne jen u lidí, kteří mají problémy s vztahy. U každého, kdo se v terapii otevírá. Terapeut je někdo, kdo vás slyší. Kdo vás neosuduje. Kdo vás přijímá, i když se cítíte ztracení, hnusní, zklamaní. To je silná kombinace. A lidská duše si to všímá.
Nejde o romantickou přitažlivost. Nejde o to, že by terapeut byl „krásný“. Jde o to, že vám poskytuje to, co jste možná dlouho nezažili - bezpodmínečnou přítomnost. A to může vyvolat silné pocity.
Nejhorší věc, co můžete udělat, je to skrýt. Terapeuti jsou na to připravení. Pokud to řeknete, nebudou se z toho smát. Nebudou vás odsuzovat. Budou to využít jako klíčový moment ve vaší práci. Přitažlivost není chybou. Je to signál. A v terapii se signály prozkoumávají, ne potlačují.
„Terapie mi nepomůže - už jsem to zkoušel“
Je to jako říct: „Já jsem už jednou běžel na kolo a zkrátil jsem si koleno. Takže kolo je špatná věc.“
Ne každý terapeut je pro každého. Ne každý přístup funguje pro každého. Někdo potřebuje kognitivně-behaviorální terapii. Někdo potřebuje psychodynamickou. Někdo potřebuje jen někoho, kdo mu řekne: „To, co prožíváš, je normální.“
Podle Zdravijakovasen.cz z února 2024 je jedním z hlavních důvodů, proč lidé terapii opouštějí, právě nerealistická očekávání. Čekají, že po třech sezeních budou „vyléčení“. Když to nepřijde, přestanou. Ale terapie není lék. Je to proces. Jako trénink. Jako naučení si nového jazyka. Někdy to trvá měsíce. Někdy roky. Ale změny, které přijdou, jsou trvalé.
Neříkejte: „Terapie nepracuje.“ Říkejte: „Tenhle terapeut nebyl ten správný.“ A pak se znovu pokuste. To je odvaha.
„Můj terapeut se chová jako přítel“
Terapeut není přítel. Nejsou to stejné věci. Přítel vás podporuje, ale často se přidává k vašemu názoru. Terapeut vás podporuje, ale vás i vaše názory zkoumá. Přítel vám řekne: „Tak toho chlapa si nezakládej.“ Terapeut vás zeptá: „Co by se stalo, kdybys mu neřekl, že ho máš rád?“
Profesionální hranice jsou základní. Terapeut neváže vztah. Nezavolá vám na pivo. Nezajde na vaše svatbu. Nevypráví o svém životě. To není chladnost. To je profesionálnost. A právě díky tomu je terapie bezpečná. Kdyby byl terapeut „přítel“, nebyla by to terapie. Byla by to přátelská konverzace. A ta neřeší hluboké věci.
Co se mění - a proč je to důležité
V Česku se něco mění. Více lidí o psychoterapii mluví. Více lidí o ní píše. Více lidí se o ní ptá. Podcasty jako Počitek diskutují o návrzích zákonů. Kurzy o mýtech a skutečnostech psychoterapie se plní. Lidé, kteří by dříve ztišili hlas, když řekli „jdu k terapeutovi“, teď to říkají nahlas.
Nejde o to, že bychom se stali „duševně zdravější“ společností. Jde o to, že se začínáme učit, že duševní zdraví není „něco, co se řeší jen v nemocnici“. Je to součást života. Jako zubní péče. Jako cvičení. Jako jídlo.
Psychoterapie není záchranná sít. Je to nástroj. A jako každý nástroj - funguje, když ho použijete správně. A když ho nezatěžujete mýty, které vám jen brání.
