Krizový plán pro rodiny: Jak společně reagovat na psychickou nouzi

Když se rodina potýká s psychickou krizí, nejde jen o jednu osobu

Když někdo z rodiny zažije duševní krizi, celá rodina se v ní utopí. Nejen ta, která trpí, ale i rodiče, sourozenci, děti - všichni se snaží pochopit, co se děje, a najít způsob, jak pomoci. A často to znamená jen stát se před někým a nevědět, co dělat. To je ten okamžik, kdy se krizový plán stává nejen nástrojem, ale záchytnou linií. Nejde o nějakou teoretickou knížku, kterou si přečtete a zapomenete. Jde o konkrétní návod, který říká: „Když se to stane, tak to uděláme takhle.“

Co je vlastně krizový plán pro rodiny?

Krizový plán pro rodiny je seznam konkrétních kroků, které rodina předem dohodne, když se objeví příznaky psychické krize. Není to „pokud je někdo smutný, tak ho podpořte“. To je příliš obecné a v krizi je to k ničemu. Místo toho musíte vědět přesně: „Když se dcera nevstane z postele tři dny, nejí a mluví o tom, že nemá smysl života, potom otec zavolá psychiatra, matka zůstane s ní doma a syn zavolá Linku bezpečí.“

Tento plán vznikl v Česku jako součást národní strategie duševního zdraví od roku 2016. Dnes ho používá více než 15 000 rodin, a to nejen u lidí s autistickým spektrem, ale i s bipolární poruchou, depresemi nebo schizofrenií. Je to standardní část péče ve všech psychiatrických odděleních v ČR. A výsledky jsou reálné: podle Psychiatrické kliniky 1. LF UK snižuje neplánované hospitalizace o 35-40 %.

Proč funguje jen ten správný plán?

Největší chyba, kterou rodiny dělají, je používat obecné výrazy. „Má špatnou náladu“ - to neříká nic. „Nemluví tři dny, nejí, nechce se koupát, mluví o tom, že by se měla zabil“ - to už je signál. Příznaky musí být pozorovatelné, měřitelné, konkrétní. Pokud nevíte, kdy přesně začít reagovat, tak reagujete buď příliš pozdě, nebo příliš často - a obě možnosti způsobí další stres.

Podle průzkumu na hledampsychologa.cz 65 % rodin v první verzi plánu používá příliš obecné popisy. To je jako mít hasicí přístroj, ale nevědět, kdy ho použít. Až se požár rozběhne, je příliš pozdě. Když ale víte, že „když dcera nejí 48 hodin a mluví o smyslu života, je to krize“, tak víte, že je čas jednat - ne čekat, až se to zhorší.

Kdo co dělá? Rozdělení rolí je klíč

Krizový plán není jen seznam kontaktů. Je to i seznam odpovědností. Kdo volá lékaře? Kdo zůstane s osobou? Kdo zavolá pomoc? Kdo se postará o děti? Kdo si vezme klíče od auta, pokud je ohrožená bezpečnost?

Ve většině rodin se stává, že všechno padá na jednoho - obvykle na matku. A to ji vyčerpá. Krizový plán to mění. Například:

• Otec: kontaktuje psychiatra a lékárnu, sleduje léky
• Matka: zůstává s osobou, hlídá bezpečnost, připravuje jídlo
• Syn: komunikuje s bratrem, přenáší informace, zavolá Linku bezpečí
• Starší dcera: sleduje, zda se někdo vzbudí, zda jí, zda mluví

Toto rozdělení není jen spravedlivé - je to i efektivní. V jedné rodině z Asvele v Severní Karolíně (přesně tak, jak je to v našem regionu) se po zavedení plánu stres mezi členy rodiny snížil o 50 %. Proč? Protože už nikdo nečekal, že „někdo to nějak vyřeší“. Každý věděl, co má dělat. A to znamená méně paniky, víc klidu.

Kódové jméno pro krizi - jak to funguje?

Když se někdo dostane do krize, nemusí být schopen mluvit, ani pochopit, co se děje. A když vám někdo řekne „Mám problém“, nevíte, jestli je to jen špatný den, nebo začíná krize.

Tady přichází na řadu kódové jméno. To je tajný název, který rodina vybere společně - něco, co má pro vás všechny pozitivní význam. Například „Slunečník“, „Pavouk“, „Zelený vlak“. Když se osoba začne mluvit o „Slunečníku“, všichni vědí: „To je krize. Musíme jednat.“

Toto jméno se používá v každodenní komunikaci. Nejen v krizi. Když se dcera ze školy vrátí a řekne: „Dnes jsem si sedla pod Slunečníkem“, všichni vědí, že je v napětí. A můžete se zeptat: „Chceš, abychom si to dnes probrali?“ Nebo: „Chceš, abychom se podívali na plán?“

Podle zkušeností rodin na fóru Rodiče s duševně nemocnými dětmi toto kódování snížilo počet hospitalizací o tři za dva roky. Protože se krize objevila dřív - a ne až v momentě, kdy bylo příliš pozdě.

Kontakty - nejen čísla, ale i kdy volat

Už jste někdy zavolali na psychiatra a odpověděli: „Máme jen pracovní dny 8-16 hod.“ A vy jste volali v 22 hodin? A teď musíte čekat 12 hodin? To je špatně.

Kontakty v krizovém plánu musí být přesné:

• Psychiatr MUDr. Novák: 777 123 456 - volat jen v pracovní dny 8-16 hod
• Linka bezpečí: 116 111 - volat kdykoliv, 24/7
• Sociální pracovnice: 602 123 456 - kontakt jen po domluvě, ne v krizi
• Nejbližší nemocnice s psychiatrickým oddělením: „Při nebezpečí sebevraždy - pojďte přímo do přijímacího oddělení, nečekejte na volání“

A důležité: tyto kontakty musí být všude. Na ledničce. V mobilu. V batohu dítěte. Na papíře, který máte v kapse. Když je krize, nebudete mít čas hledat čísla. A nebudete mít jasno v hlavě.

A co když se krize opakuje?

Krizový plán není jednorázová práce. Je to živý dokument. Jakmile se stane krize - i když jen malá - plán musíte aktualizovat. Ne za týden. Ne za měsíc. Hned po krizi.

Proč? Protože se věci mění. Léky se mění. Příznaky se mění. Členové rodiny se mění. Co fungovalo v lednu, nemusí fungovat v červnu. Podle Institutu pro reformu psychiatrie je průměrná doba účinnosti neaktualizovaného plánu pouze 6-8 měsíců. A potom začne být nebezpečný - protože vás klame.

Navrhujeme: každých 6 měsíců - a po každé krizi - sejděte se na 1-2 hodiny a projděte plán znovu. Změňte příznaky. Přidejte nové kontakty. Změňte role. Zkontrolujte, jestli někdo už nechce jinou odpovědnost.

Co se stane, když plán nebudete mít?

V roce 2023 na Redditu napsal otec: „Měli jsme plán, ale jen napsaný jako ‚když je nálada špatná‘. Když se dcera začala mluvit o sebevraždě, nevěděli jsme, jestli je to ‚špatná nálada‘ nebo krize. Nechali jsme to být. A pak to došlo k pokusu.“

Neexistuje žádná „správná“ rodina, která by se vyhnula krizi. Existují jen rodiny, které se k ní připravily. A ty, které ne.

Podle průzkumu nevypustdusi.cz 78 % rodin, které mají plán, říká, že se jejich stres v krizi snížil. A 82 % říká, že se zlepšila komunikace. To není jen o bezpečí. Je to o tom, že rodina zůstává rodina - i když je všechno v ohrožení.

Co dělat dnes?

Nečekáte na to, až se něco stane. Začněte teď. Nejde o dokonalost. Jde o to, aby byl plán vůbec.

1. Sejděte se na 1-2 hodiny. Bez telefonů. Bez dětí. Prostě spolu.
2. Seznamte příznaky. Co se stane, když se krize začne? Jak to vypadá? Co dělá? Co říká? Co neříká? Zapište to přesně.
3. Vytvořte kontakty. Kdo volat? Kdy? Jak? Zapište to s čísly a časy.
4. Rozdělte role. Kdo co dělá? Nechte každého říct, co by chtěl dělat. Nechte to být spravedlivé.
5. Vyberte kódové jméno. Něco, co je pro vás všechny klidné, pozitivní, bezpečné.
6. Uložte plán. Na ledničku. Do telefonu. Do batohu. Všechno.
7. Plán aktualizujte. Po každé krizi. Každých 6 měsíců.

Nejde o to, abyste všechno dokonale vymysleli. Jde o to, abyste to napsali. A když se to stane, budete vědět, co dělat. A to je všechno, co potřebujete.

Co když se to nezdaří?

Neexistuje žádný plán, který by zaručil, že se krize nestane. Ale existuje plán, který zaručí, že nebudete ztrácet čas, když se stane. A to je všechno, co důležité je.

Největší chyba je čekat na „dokonalý plán“. Neexistuje. Je to jako čekat na dokonalou hasicí přístroj. Neexistuje. Ale máte ten, co funguje. A to stačí.