Národní monitoring duševního zdraví v České republice není jen další studie. Je to první systém, který skutečně ukazuje, jak špatně se dětem a mladým lidem daří. A výsledky jsou šokující. Více než polovina devátých tříd na základních školách má známky zhoršeného pohody. Čtyři z deseti žáků projevují příznaky střední až těžké deprese. Tři z deseti trpí úzkostí. To není jen „dnes je každý stresovaný“. To je systémová krize, kterou už nemůžeme ignorovat.
Co vlastně monitoring měří a jak to funguje?
Národní monitoring duševního zdraví, který začal v roce 2023 pod vedením Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), se neobejde bez anonymních dotazníků. Ty dostávají žáci 9. tříd ve všech základních školách. Otázky se týkají spánku, sebevědomí, sociálních vztahů, emocí a schopnosti se soustředit. Není to test na „být šťastný“. Je to nástroj, který hledá konkrétní příznaky deprese, úzkosti a vyhoření - stejné, které lékaři používají u dospělých, jen přizpůsobené dětem.
Data se sbírají v rámci projektu „Data pro psychiatrii“, který spojuje školy, zdravotnictví a stát. Nejde o jednorázový průzkum. Cílem je vytvořit pravidelný systém, který bude každý rok sledovat, jestli se situace zlepšuje, nebo se zhoršuje. A to je klíčové. Bez opakovaných dat nemůžete vědět, jestli vaše politika funguje.
Proč je to v ČR tak špatné?
Proč právě v Česku? Není to jen o tom, že děti mají víc školy nebo víc úkolů. Je to kombinace všeho. Ekonomický stres rodin, válka na Ukrajině, která způsobuje nejistotu i u dětí, a dlouhodobé důsledky pandemie - všechno toto se kumuluje. Děti nejsou izolované od světa. Vidí, co se děje. Cítí, když rodiče přemýšlejí o účtách. Cítí, když učitelé jsou přetížení a nemají čas.
Problém je také v tom, že se o duševním zdraví příliš nemluví. A když už ano, často to zní jako „nemusíš být tak citlivý“ nebo „všechno je jen ve tvé hlavě“. Výsledkem je, že děti se neodvažují říct, že jim něco vadí. A když už řeknou, neexistuje pro ně dostatek pomoci. V Česku je jen 127 dětských psychiatrů na 1,05 milionu dětí do 18 let. Světová zdravotnická organizace doporučuje třikrát tolik.
Co říkají data o dospělých?
Děti nejsou jediní, kteří trpí. U dospělých je situace stejně špatná. Podle pravidelného průzkumu „Život k nezaplacení“, který provádí Český rozhlas, 15-16 % dospělých lidí v ČR trpí duševními problémy. To je každý šestý. A přesto jen 32 % z nich se kdy poradilo s odborníkem. Proč? Nejčastější důvody: náklady a strach z odsouzení. Přes 50 % lidí říká, že si nemůže dovolit psychologa. Přes 45 % se bojí, že je to uvidí kolegové nebo rodina a budou je považovat za „slabé“.
A co stát? V Česku vynakládáme na prevenci duševního zdraví jen 0,3 % z celkových zdravotních výdajů. Doporučená hodnota je 1,5-2 %. To znamená, že máme třikrát až šestkrát méně peněz na prevenci než bychom měli. A přitom většina duševních onemocnění začíná v dětství. Když nezabráníme problému dříve, vyplatí se to daleko dražší hospitalizací, dlouhodobou invaliditou a ztrátou pracovních sil.
Co se děje ve školách?
Učitelé vidí výsledky monitoringu v praxi. Markéta Nováková, učitelka z Prahy, říká: „V mých 9. třídách vidím přesně tyto trendy - asi 40 % žáků má problémy se spánkem, motivací a sociální interakcí.“ To není jen „všichni jsou unavení“. To je systémový problém. Školy nemají dost psychologů. A ti, kteří jsou, často nevědí, co s daty z monitoringu dělat. Podle průzkumu Asociace školních psychologů z roku 2024 jen tři z deseti školních pracovníků se cítí dostatečně vyškolení pro práci s těmito informacemi.
Neexistuje žádný standardizovaný postup. Když dotazník ukáže, že dítě má vysoké riziko deprese, co se stane? Nikdo neví. Neexistuje přímá cesta od dat k zásahu. A to je největší selhání. Můžeme mít nejlepší data na světě - ale když nevíme, jak na ně reagovat, jsou jen papír.
Co se mění a co ještě chybí?
Něco se ale děje. Ministerstvo zdravotnictví plánuje spustit Národní registr duševního zdraví v prvním čtvrtletí 2026. Tento registr bude spojovat data z NZIS, elektronických receptů, školních průzkumů a psychiatrických center. To je krok vpřed. A od školního roku 2024/2025 se pilotní program „Duševní zdraví na školách“ rozšiřuje na 200 škol - tam se budou pravidelně screenovat i žáci 5. tříd.
Problém je v tom, že to všechno stojí peníze. Integrace systémů bude trvat do roku 2028 a bude stát 1,2 miliardy korun. A kde ty peníze vezmeme? V Česku se na duševní zdraví vydává 18,7 miliardy korun ročně. To zní hodně - ale když to porovnáte s Německem (6,8 % zdravotních výdajů) nebo Nizozemskem (7,2 %), tak českých 4,1 % je na hranici zanedbatelného.
A ještě jedna věc: kdo bude ty nové služby poskytovat? V Česku chybí psychologové, psychiatři, sociální pracovníci. Výuka na univerzitách se nezvyšuje. Mnoho absolventů odchází do zahraničí, kde platí lépe a pracovní podmínky jsou lepší. Bez lidí nemá smysl ani nejlepší systém.
Je monitoring přehnaný?
Někteří kritici říkají, že škály pro měření deprese u dětí nejsou validovány pro českou populaci. To je platná poznámka. Ale když 40 % žáků říká, že se necítí hodný, že nemají kamarády, že se nechce spát a že se cítí bezmocní - je to jen „přehnaná hrozba“? Nebo je to signál, že něco v naší společnosti selhává?
Průměrné hodnocení monitoringu na portálu open-data.gov.cz je 4,2 z 5. Lidé chválí transparentnost dat. Kritizují ale, že nejsou výsledky rozděleny podle regionů. Například, jestli je problém větší v Moravě než v Čechách, nebo v městech než na venkově. To je důležité. Když víte, že v jednom regionu je 60 % dětí s příznaky úzkosti, můžete tam zaměřit zdroje. Když máte jen celostátní průměr, tak všechno zůstává rovnoměrně špatné.
Co teď?
Národní monitoring duševního zdraví není konečným řešením. Je to první krok. Ukazuje, že problém je reálný, rozsáhlý a naléhavý. Ale data samotná nic nevyřeší. Potřebujeme:
- Více lidí - investice do výuky psychologů, psychiatrů a sociálních pracovníků.
- Více peněz - zvýšení podílu výdajů na prevenci na minimálně 1,5 %.
- Více systémů - standardizovaný postup, jak reagovat, když monitoring ukáže riziko.
- Více otevřenosti - konec se stigmatizací. Duševní zdraví není slabost. Je to lidské zdraví.
Největší chyba by byla říct: „To jsou jen data.“ Nejsou. Jsou to životy. Každý procento je dítě, které se neodvažuje jít do školy. Je to student, který si nechává přednášky. Je to rodič, který se necítí schopný pomoci. Monitoring nám ukazuje, že se něco musí změnit. A nejde o to, jestli máme dostatek zdrojů. Je to o tom, jestli máme dostatek odvahy to změnit.
