Chronické pocity prázdnoty: Jak existenciální psychoterapie pomáhá při hraniční poruše osobnosti

Chronické pocity prázdnoty: Jak existenciální psychoterapie pomáhá při hraniční poruše osobnosti

Stojíte před zrcadlem a nevidíte se. Ne chtějete se, ale prostě nejsete. Všechno kolem funguje - práce, přátelé, vztahy - ale uvnitř je jen prázdný prostor. Nikdo vám to neřekl, ale vy to víte: něco vás chybí. A nejde o to, abyste měli více peněz, více lásky, více úspěchů. Jde o to, že nic nezaplní tu díru. To není deprese. To není únavy. To je chronická prázdnota - a u mnoha lidí s hraniční poruchou osobnosti je to jejich nejhlubší, nejtrvalejší bolest.

Co je chronická prázdnota, opravdu?

Chronická prázdnota není jen špatný den. Není to, když se po výletě s přáteli cítíte osamělí. Je to stálý, vnitřní pocit, že jste něco ztratili - a nevíte, co to bylo. Může to být jako byste žili v domě, kde všechno funguje, ale v každém pokoji je prázdný stůl. Nikdo vás neopustil. Nikdo vás nezavrhnu. Ale vy se cítíte jako cizinec ve vlastním těle.

Diagnostické kritérium ICD-11, platné od roku 2022, to definuje přesně: „Dlouhodobý subjektivní zážitek vnitřní prázdnoty, nicoty nebo absenci smyslu, který přetrvává i při přítomnosti externích stimulů a uspokojivých vztahů.“ To znamená: i když máte partnera, který vás miluje, práci, která vás plní, a přátele, kteří vás znají - stále se cítíte jako někdo, kdo nebyl nikdy plně přítomen.

Tento stav není nový. Byl poprvé formálně uznán v DSM-III v roce 1980, kdy byla hraniční porucha osobnosti (HPO) přijata jako diagnóza. Ale až existenciální psychoterapie začala brát tento pocit vážně - ne jako symptom, který se má potlačit, ale jako hlas, který volá po smyslu - začal se měnit přístup k léčbě.

Existenciální psychoterapie: Když se neptáte „Co je špatně?“, ale „Co mi chybí?“

Standardní terapie často řeší příznaky: impulzivita, sebepoškozování, úzkost, útoky hněvu. Existenciální přístup se ptá jinak: „Co vás drží v této prázdnotě?“

Práce s tímto přístupem vychází z pěti dimenzí, které vás vlastně tvoří:

  • Smysl a nesmysl - proč žít, když nic nevypadá jako důvod?
  • Svoboda a odpovědnost - kdo jste, když nemáte žádný vnitřní rámec?
  • Izolace a souvislost - proč se cítíte sami, i když jste mezi lidmi?
  • Smrt a život - jak se žít, když se vás nikdo neptá, kdo jste?
  • Identita a nejistota - kdo jste, když nemáte pevný „já“?

Terapeut neřeší, jak se „nepocítit prázdný“. On vás vede k otázce: „Co byste chtěli být, kdybyste měli možnost?“ A to je přesně ten moment, kdy se něco změní.

Na rozdíl od CBT, která učí, jak změnit myšlenky, nebo DBT, která učí, jak řídit emoce - existenciální terapie vás učí, jak zaujmout svůj život. Ne jako reakci na bolest. Ale jako výběr.

Proč právě „stesk po domově“?

Prof. Jiří Jelínek z Univerzity Hradec Králové říká: „Prázdnota u HPO není symptom. Je to volání po autentickém bytí.“

U mnoha lidí, kteří trpí touto prázdnotou, je základní zkušenost z dětství: „Nikdy jsem nebyl plně přítomen.“ Někdo vás neviděl. Někdo vás nechtěl. Někdo vás miloval jen tehdy, když jste byli „dobrý“. A teď, v dospělosti, hledáte to, co jste nikdy neměli - bezpečný domov. Ale domov není místo. Je to prostředí, kde jste přijatí, bez podmínek.

Terapeut v existenciální práci není „řešitel“. Je to ten, kdo vás vidí. Kdo vás nevyhodnocuje, když řeknete: „Nevím, kdo jsem.“ Kdo vás neříká: „Měl bys to překonat.“ Kdo říká: „To, co cítíš, je pravda. A my se na to podíváme.“

Uživatelka „Anonymní27“ na fóru Nejsem psychopat.cz napsala: „Po dvou letech terapie jsem poprvé pochopila, že prázdnota není mé selhání. Je to prostor, kde se můžu narodit znovu.“

Terapeut a klient sedí vedle sebe, klient se dívá z okna, terapeut drží sešit s otázkou „Kdo jsi?“

Co trvá? Kolik to stojí? Jak to funguje?

Existenciální terapie není rychlá. Neexistuje „hodina, kdy se všechno změní“. Průměrná délka terapie pro chronickou prázdnotu spojenou s HPO je 24 měsíců. Jedno sezení trvá 50 minut, obvykle jednou týdně.

Cena za hodinu se v České republice pohybuje od 800 do 2500 Kč, průměr je 1550 Kč. To je výrazně více než u některých jiných přístupů. Ale návrat je jiný. Studie z časopisu Existential Analysis (2020) ukázala, že po 12 měsících terapie se intenzita pocitu prázdnoty snížila u 43 % klientů. Meta-analýza z Journal of Existential Psychotherapy (2021) dokonce uvádí 68 % úspěšnosti po 18 měsících.

Co se ale stane, když to trvá tak dlouho? Většina lidí přeruší terapii mezi 3. a 4. měsícem. Proč? Protože se v té době začínají objevovat ty nejintenzivnější emoce: strach z opuštění, hněv, vina, pocit, že „to všechno je zbytečné“. A právě v této fázi je potřeba podpora - ne jen terapie, ale i telefonický kontakt, bezpečný prostor, kde se můžete ozvat, když se to stane.

Terapeut potřebuje speciální školení - minimálně 120 hodin výuky. A je jich málo. Pouze 28 % českých psychoterapeutů je certifikováno v existenciální psychoterapii pro HPO. To znamená: i když hledáte, nemusíte najít.

Proč to nefunguje pro každého?

Existenciální přístup není univerzální. A to je důležité říct.

U klientů, kteří mají akutní sebepoškozující myšlenky nebo jsou v riziku sebevraždy, je nejprve potřeba DBT - naučit se regulovat emoce, zvládat krizi, přežít den. Až poté může přijít existenciální práce. Jak říká PhDr. Petra Dvořáková z Bohnice: „Zaměřování se na smysl, když nemáte základní bezpečnost, může zvýšit pocit selhání.“

Naopak, pokud jste už stabilní, ale stále se cítíte prázdní - existenciální terapie je jediná, která vás neříká: „Změň se.“ Říká: „Začni být.“

Prof. Martin Jelínek zjistil ve svém výzkumu s 157 klienty: kombinace DBT a existenciální terapie vedla k 78 % úspěšnosti. Samotná existenciální terapie: 62 %. To znamená: nejsou to alternativy. Jsou to kroky.

Osoba drží rám, skrze který vidí své vlastní, klidné já, zatímco minulé pokusy o zaplnění prázdnoty zmizí v horizontu.

Co se stane, když to projdete?

Uživatel „Hledám_smysl“ na MojKamarád.cz řekl: „Nejprve jsem potřeboval DBT. Až pak jsem mohl slyšet existenciální hlas.“

Uživatelka 28 let, která se popisuje v časopise Psychoterapie, říká: „Naučila jsem se, že prázdnota není díra, kterou musím zaplnit. Je to okno. Když jsem ho začala vidět, už jsem nebyla posedlá hledáním dokonalého vztahu. Dnes už nejsem ta, kdo se musí něčemu přizpůsobit, aby se cítila celá.“

Největší příběh není, že se změnila. Je, že se přestala hájet. Přestala si říkat, že je něco špatného. Přestala se snažit být něčím, co nebyla. A v této přijatosti - ve vlastním, nezkomoleném „já“ - se objevila životní síla, kterou nikdy nečekala.

Kam směřuje toto všechno?

Do roku 2025 plánuje Česká společnost pro existenciální psychologii vydat první český manuál „Existenciální přístup k chronické prázdnotě u HPO“. Vědecký projekt na Masarykově univerzitě zkoumá, jak digitální izolace ovlivňuje prázdnotu u mladých lidí. A nový model „Existenciální DBT“ - vyvinutý v Římě v říjnu 2023 - spojuje strukturu DBT s hloubkou existenciálního přístupu.

Tržby z existenciální terapie HPO v ČR rostou - 3,2 % růst v roce 2022. Ale počet terapeutů roste pomalu. Každý rok jen 8 nových odborníků absolvuje specializaci. To znamená: poptávka roste, ale nabídka zůstává malá.

Existenciální psychoterapie není řešení pro každého. Ale pro ty, kteří už všechno vyzkoušeli - a stále se cítí prázdní - je to jediná cesta, která neříká „změň se“. Říká: „Začni být.“