Terapie s dětmi: Kdy zapojit děti do rodinné terapie

Stále častěji se setkáváme s tím, že rodiče přicházejí k terapeutovi s jedním cílem: „Náš syn má problémy.“ Ale často není problém jen u dítěte. Problém je v celé rodině. A právě to je ten moment, kdy rodinná terapie přestává být volbou a stává se nutností.

Kdy je rodinná terapie opravdu potřeba?

Není to jen o tom, kdy dítě začne špatně školit, kdy se vyhýbá spolužákům nebo kdy se náhle stane tiché a uzavřené. To jsou jen příznaky. Skutečný signál přichází, když se celá rodina cítí jako nějaká neustálá napětí, jako by každý žil ve vlastním světě. Když se rodiče hádají o tom, kdo má za to, že dítě nechává školní úkoly, ale nikdo neříká, proč je dítě vůbec tak unavené. Když se dítě začne stěžovat na bolesti břicha, ale lékař nic nenašel. Když se v rodině něco změnilo - přestěhování, nový partner, nemoc rodiče, rozvod - a nikdo neví, jak s tím žít.

Podle výzkumů z Centra terapie autismu a Šance Dětem existuje 16 konkrétních situací, kdy je zapojení dítěte do rodinné terapie nejen vhodné, ale často jediným způsobem, jak zastavit kruh nepochopení. Například: když se v rodině objeví násilí, když někdo trpí návykovým chováním, když se dítě chová agresivně nebo se izoluje, nebo když rodiče přemýšlejí o rozvodu. Nejde o to, že dítě „je špatné“. Jde o to, že systém, ve kterém žije, je v narušení.

Proč dítě nechodí samo?

Děti nechodí k terapeutovi proto, že si řekly: „Dnes půjdu vyřešit své vztahy s rodiči.“ Děti přicházejí s rodiči - a často s pocitem, že to všechno je jejich chyba. Proto je první krok v terapii nejen o tom, co se děje, ale o tom, jak dítě vnímá, proč je tam. Terapeut musí vytvořit bezpečný prostor, kde dítě ví, že nebude obviňováno, že nebude vystaveno rodičovské kritice a že jeho slova mají váhu.

Adicare a Šance Dětem zdůrazňují: každá terapie s dítětem začíná trojstrannou dohodou - mezi terapeutem, rodiči a dítětem. Každý musí vědět, co se bude dít, kdo bude informován a o čem se bude mluvit. Pokud dítě má 12 let a nechce, aby rodiče věděli o některých věcech, terapeut musí to respektovat. Zdraví dítěte je vždy předností - ne pocity rodičů, ne jejich strach, že „to bude špatně vypadat“.

Jak se terapie liší podle věku?

Neexistuje jedna metoda pro všechny děti. Pro pětiletého chlapce, který se po rozvodu rodičů nechce vracet do školy, bude terapie jiná než pro 14letou dívku, která se nechce mluvit s otcem.

Pro děti do 10 let se často používá skupinová terapie - 5 až 8 dětí, které hrají, kreslí, příběhy vyprávějí. To není jen „hříčka“. Je to způsob, jak děti vyjadřují to, co nemohou slovy. V těchto skupinách se děti učí, že nejsou samy, že i jiné děti mají strach, zlost nebo smutek. Průměrná délka terapie je 6 měsíců.

Pro dospívající od 12 let se terapie stává mnohem osobnější. Skupiny jsou menší - 3 až 5 lidí - a zaměřují se na konkrétní téma: jak se vypořádat s rozvodem, jak se vyrovnat s návykovým chováním rodiče, jak říct rodičům, že se cítí zanedbáni. Tyto děti zůstávají v terapii průměrně 11 měsíců. Proč? Protože se jim nejedná o „návštěvu“, ale o opravdu hlubokou změnu.

Co když rodiče odmítají?

To je jedna z nejtěžších situací. Rodiče přijdou a říkají: „Dítě je problém. Vy ho vylečte.“ Ale terapeut ví: problém není v dítěti. Problém je v tom, že rodiče nevidí, že jejich reakce, jejich ticho, jejich úzkost, jejich přetížení - všechno to ovlivňuje dítě.

V některých případech je nutné rodiče nejprve vyzvat na individuální konzultaci, aby si uvědomili, jaký vliv mají. V jiných případech se terapeut s dítětem baví o tom, co by si přálo, aby se změnilo - a pak to dítě předá rodičům v bezpečném formátu. Někdy stačí, aby dítě řeklo: „Když se hádáte, já se cítím jako bych neexistoval.“

Podle výzkumu z České psychologie je účinnost rodinné terapie 78 %, pokud se zapojí celý systém. U individuální terapie dítěte je to jen 42 %. To znamená: když se změní rodina, změní se i dítě.

Co dělat, pokud si nejste jistí?

Není potřeba čekat, až se dítě „zhroutí“. Pokud se dítě chová jinak než dříve - ztrácí zájem o hry, stává se agresivní, přestává spát, má problémy ve škole - a to déle než čtyři týdny, je čas se podívat dál. Nejen k pediatrovi, ale i k terapeutovi.

Rodinná síť doporučuje rodičům jednoduchý nástroj: 14 dní pozorování. Zaznamenejte, kdy dítě bylo klidné, kdy se smálo, kdy se otevřelo. Ne jen kdy se hádalo. Tato pozitivní data mohou být v terapii klíčová - ukazují, že dítě není jen „problém“, ale člověk s silami, které jen čekají na to, aby je někdo uviděl.

Právní a etické hranice

V České republice je vše přísně regulováno Etickým kodexem psychoterapeutů z roku 2019. Terapeut nesmí informovat jednoho rodiče o tom, co řeklo dítě, pokud druhý rodič nebyl informován a nesouhlasil. Pokud je dítě mladší než 15 let, musí souhlasit oba rodiče. Pokud je starší, může dítě samostatně rozhodnout, kdo bude informován.

Není možné „vyřešit“ rodinné problémy, aniž by se dítě cítilo bezpečně. A není možné řešit problémy rodičů, pokud dítě nechce být součástí řešení. To je ten tenký přechod, který terapeut musí vést - s empatií, s jasností, s úctou.

Co se děje v Česku dnes?

V posledních pěti letech se počet certifikovaných rodinných terapeutů, kteří pracují s dětmi, zvýšil o 22 %. Většina z nich se specializuje na porozvodové situace nebo na práci s dětmi s postižením. Poptávka je vysoká - v některých městech čekáte na první schůzku až šest měsíců. Ministerstvo zdravotnictví předpokládá, že do roku 2025 se počet center nabízejících rodinnou terapii s dětmi zvýší o dalších 15 %.

Ale hlavní výzva zůstává: máme dostatek terapeutů, kteří umí pracovat jak s dětmi, tak s celým rodinným systémem? Zatím ne. A proto je důležité - pokud hledáte terapeutku - nevybírat podle ceny nebo blízkosti. Vyberte tu, která umí poslouchat dítě stejně jako rodiče. Která ví, že nejde o to, kdo má pravdu. Ale o to, kdo se cítí slyšený.

Co se stane, když to neuděláte?

Některé rodiny si myslí, že „čas to vyléčí“. Ale když se vztahy v rodině nerozvíjejí, když se dítě učí, že jeho city nejsou důležité, že jeho hlas se nezapočítává - tak se vytváří hluboká zranění. Zranění, která se přenášejí do další generace. Dítě, které se naučilo mlčet, se stane dospělým, který neumí vyjádřit potřebu. Dítě, které se naučilo být „dobrým“, se stane dospělým, který se obětuje. A to je ten skutečný náklad.

Rodinná terapie není o tom, že „dítě musí být v pořádku“. Je to o tom, že rodina se může naučit žít spolu - s rozdíly, s bolestí, s nejistotou - ale s úctou. A to je největší dar, který můžete dítěti dát.