První sezení psychoterapie není test, ani výslech. Není to chvíle, kdy musíte mít všechno jasné, nebo říct všechno, co vás trápí. Je to moment, kdy se dvě osoby setkají - jedna, která hledá pomoc, a druhá, která má nástroje, ale ne záruku, že to bude fungovat. A právě v této chvíli se rozhoduje, zda se budete vůbec potkávat znovu.
Podle České asociace pro psychoterapii je toto první setkání v podstatě „seznámením“, kdy obě strany zjišťují, jestli se „padnou do oka“. Více než 87 % klientů, kteří se rozhodli pokračovat v terapii, řeklo, že jejich rozhodnutí bylo založeno na pocitu bezpečí a důvěry - ne na ceně, dostupnosti termínů nebo titulech terapeuta. To je klíč. Pokud se vám po první hodině nezdá, že můžete mluvit o tom, co vás děsí, nebo že vás někdo slyší, nejen slyší, ale opravdu slyší - pak to není jen špatný den. To je signál.
1. Cítíte se bezpečně, i když mlčíte?
Ticho v terapii není neúspěch. Je to prostor. Prostor, kde si terapeut přečte vaše pocity, kde si vy třídíte myšlenky, kde se vám něco zhluboka rozpadá v hlavě a nevíte, jak to vyjádřit. Dobrý terapeut nevyplní ticho slovy. Neptá se: „Co je?“ Neříká: „Ticho je špatně.“ Nezatlačí vás, abyste mluvili. Místo toho vás nechá v klidu. A v tom klidu se cítíte… bezpečně.
Pokud vás ticho děsí, nebo pokud terapeut hned začne vyprávět o sobě, nebo vás přeruší, abyste se „neztratili“, pak je to známka, že neví, jak s tichem pracovat. A ticho je v terapii stejně důležité jako slova.
2. Můžete mluvit o všem - bez obavy, že vás posoudí?
Představte si, že řeknete: „Mám strach, že jsem špatná matka.“ Nebo: „Myslím si, že mě nikdo nemůže milovat.“ Nebo: „Někdy chci skončit.“
Dobrý terapeut na to neřekne: „To je přece normální.“ Neřekne: „To byste neměli cítit.“ Neřekne: „Ale vy jste taková silná žena.“
On neřekne nic. Jen řekne: „Děkuju, že jste to řekl(a).“ A pak se zeptá: „Co to pro vás znamená?“
Tady je klíč: pokud cítíte, že můžete říct cokoli - i to, co se vám zdá špatné, hnusné, nebo strašné - a terapeut nevypadá vystrašeně, neodvrací pohled, nezakrývá se za profesionální jazyk… pak máte před sebou někoho, kdo vás opravdu přijímá.
3. Otázky jsou směřované, ne výslechové
Někteří terapeuti začnou se seznamem otázek: „Jaký je váš vztah k matce?“, „Kdy jste to poprvé cítil(a)?“, „Jaké to bylo v dětství?“
To není špatné. Ale pokud to zní jako výslech, jako by vás někdo vypátrával, pak je to špatně. Dobrý terapeut se ptá, aby pochopil - ne aby vás odsoudil nebo vás „přiměl“ k odpovědi.
Spíš řekne: „Říkáte, že se cítíte ztracený. Co to znamená pro vás?“ Nebo: „Když jste to řekl(a), co se vám v hlavě objevilo?“
Je rozdíl mezi „Proč jste to udělal?“ a „Co vás k tomu vedlo?“ První zní jako obvinění. Druhé zní jako zájem.
4. Terapeut nechává prostor pro váš příběh - ne vkládá svůj
Některé sezení začnou tím, že terapeut začne vyprávět o svých zkušenostech: „Já jsem to prožil, když jsem měl problém s otcem…“
To není terapie. To je sdílení. A v terapii je vaše zkušenost důležitá - ne jeho. Dobrý terapeut vás nechá vyprávět. Nechá vás mluvit o tom, co pro vás má význam. A když se ptá, je to proto, aby pochopil váš svět - ne aby ho přizpůsobil svému.
Je-li terapeut příliš zaujatý svým přístupem - „vždycky to je problém s rodiči“, „vždycky to je strach z odmítnutí“ - pak se může stát, že vaše skutečná potřeba zůstane nezaznělá.
5. Je jasné, co se děje - a co ne
Na prvním sezení by měl terapeut jasně říct: „Já pracuji s tímto přístupem. Většinou se to řeší během 12-20 sezení. Váš problém je v mé kompetenci. Pokud by to bylo něco, co bych nemohl pomoci, řekl bych vám to hned.“
Pokud se terapeut vyhýbá otázce: „Co umíte?“, „Jak dlouho trvá?“, „Co se stane, když to nejde?“, pak je to červená vlajka. Dobrý terapeut nechce vaši důvěru jako záruku. Chce ji jako spolupráci. A to znamená přiznat, že neumí všechno. A že někdy je lepší přesměrovat klienta.
Nejhorší terapeut je ten, který říká: „Já vám pomůžu.“ Bez jakýchkoli podmínek. Bez omezení. Bez přiznání, že někdy je potřeba jít k jinému specialistovi - k psychiatrovi, k terapeutovi se speciální kvalifikací, k podpoře v krizi.
6. Praktické věci jsou jasné - a nejsou skryté
Na prvním sezení se musí prodiskutovat: jak se platí, kdy je možné sezení zrušit bez poplatku, jak často se sezení konají, jak dlouhé jsou, jak se komunikuje mezi sezeními. To není „formalita“. To je základ důvěry.
Pokud terapeut neřekne nic o cenách, neřekne, jak se ruší, neřekne, zda je možné kontaktovat jeho pomocnou osobu v nouzi - pak je to nezodpovědné. A pokud vám to řekne až po třetím sezení? Pak je to nečestné.
Od roku 2024 je v Česku zákon, který vyžaduje, aby každý terapeut poskytl klientovi informační list s popisem metody, očekávané délky terapie a způsobu hodnocení. Pokud vám ho nechce dát - otázka je: proč?
7. Po sezení se cítíte… co?
Nečekáte, že po prvním sezení budete „vyléčený“. To není cíl. Cíl je: „Cítím se trochu lehčí?“ „Cítím se, že jsem slyšen?“ „Cítím se, že to můžu dělat znovu?“
Je normální, že se cítíte vyčerpaní. Nebo smutní. Nebo dokonce zmatení. To je normální - když se otevřete, když řeknete něco, co jste si dlouho drželi uvnitř.
Ale pokud se cítíte…
- zaváhaly - jako byste se měli omluvit, že jste to řekli
- vyčerpaní - jako byste byli „vyčerpáni“ z toho, že jste museli vysvětlovat, co vás trápí
- zneužití - jako by vás někdo „vyšetřoval“
- zmatení - jako by vás terapeut nechal s většími otázkami, než jste přišli
…pak to není jen špatný den. To je signál. To je vaše tělo a vaše psychika říkající: „Tohle není pro mě.“
Naopak - pokud se cítíte…
- uvolněně - jako byste měli něco závažného z ramen
- pozorně - jako byste si konečně někdo věnoval plnou pozornost
- zvědavě - jako byste chtěli zkusit to znovu
…pak máte šanci. A to je důležité. Ne každý terapeut je pro každého. Ale každý, kdo vás skutečně slyší, je hodný pokusu.
Co dělat, když to nevypadá dobře?
Nemusíte se rozhodnout hned. Je v pořádku dát si čas. Zkuste si napsat: „Co jsem cítil(a) během sezení?“, „Co jsem cítil(a) po něm?“, „Co bych chtěl(a), aby se změnilo?“
Pokud máte pocit, že to není pro vás - nejste jediný. A není to vaše chyba. To je jen znamení, že potřebujete jiného terapeuta. Ne horšího. Jen jiného.
Je to jako hledat lékaře - ne každý lékař je pro každého. Někdo se vám bude líbit, jiný ne. A není to o tom, že jste „těžký klient“. Je to o tom, že potřebujete správného partnera ve vaší cestě.
První sezení není závazné. Je to zkouška. A vy máte právo ji nezvládnout. A nechat to být. A hledat dál. Vaše psychické zdraví si toho stojí.
Nejde o to, jestli terapeut má titul, nebo jestli je drahý. Nejde o to, jestli máte pocit, že „to musí fungovat“. Nejde o to, jestli vás někdo učil, že „terapie je pro slabé“. Nejde o nic, kromě jednoho: cítíte se bezpečně? A pokud ne - pak to není vaše chyba. Je to jen znamení, že hledáte jiného. A to je v pořádku.
