Refeeding syndrom: Co to je a proč je důležitý při léčbě poruch příjmu potravy

When someone with a severe eating disorder starts eating again, their body can react in a way that’s not just uncomfortable—it can be life-threatening. This is called refeeding syndrom, rizikový stav, který vzniká při náhlém zvýšení příjmu kalorií u osoby s dlouhodobým hladověním. Also known as syndrom refeedingu, it happens because the body has been running on survival mode for months or years, and suddenly, insulin spikes, pushing electrolytes like potassium, magnesium, and phosphorus into cells. This causes dangerous drops in blood levels, leading to heart rhythm problems, muscle weakness, or even organ failure.

Refeeding syndrom není jen fyzický problém. Je to přirozená reakce těla na náhlou změnu, kterou často způsobuje terapie, kdy se pacient začne znovu krmít. V Česku se tento stav objevuje u až 30 % pacientů s anorexií, kteří začínají ambulantní léčbu bez přípravy. Lékaři ho sledují pomocí pravidelných krevních testů, ale mnoho terapeutů o něm neví dostatečně, nebo si myslí, že stačí jen „přimět pacienta k jídlu“. To je nebezpečný přístup. poruchy příjmu potravy, komplexní duševní onemocnění, která často vznikají jako způsob přežití trauma. Also known as PPP, they are deeply tied to emotional pain, control, and shame—so healing requires more than food. But without proper medical monitoring during refeeding, even the best therapy can fail—or worse, harm.

Co se děje v těle při refeeding syndromu? Když se začne jíst, tělo přepne z režimu spalování tuků na režim ukládání glukózy. To vyvolá náhlý výskok inzulinu, který přemístí elektrolyty do buněk. Když krevní hladiny kyseliny fosforečné, hořčíku nebo draslíku klesnou pod kritickou mez, může dojít k zástavě srdce. Někteří pacienti cítí jen únavu, jiní mají závratě, zrychlený tep nebo zácpu. Tyto příznaky se často přehlíží jako „normální reakce na jídlo“. Ale to není normální. To je varování.

Psychoterapie sama o sobě refeeding syndrom nezabrání. Ale dobře připravená terapie ho může předcházet. Pokud terapeut ví, že pacient má historii dlouhodobého hladovění, může spolupracovat s lékařem, navrhnout postupný nárůst kalorií, vyhnout se náhlým změnám a včas zasáhnout. V některých centrech v Česku už existují týmy, kde psychoterapeut, dietetik a lékař pracují společně. To je ten rozdíl mezi přežitím a opravdovým uzdravením.

V níže uvedených článcích najdete informace o tom, jak trauma ovlivňuje poruchy příjmu potravy, proč standardní přístupy často selhávají, a jaké metody skutečně pomáhají při komplexní léčbě. Některé z nich se přímo věnují tomu, jak se s těmito případy pracuje v praxi—bez zjednodušování, bez přehlížení fyzických rizik. Tady nejde jen o jídlo. Jde o to, jak tělo a mysl spolu komunikují, když už vůbec nevědí, jak.