Proč spolupráce mezi učitelem a terapeutem vůbec funguje?
Když dítě s poruchou učení nebo ADHD přijde do školy, nečeká se na něj jen výuka. Čeká se na něj celý systém - třída, pravidla, spolužáci, učitel, který má 30 žáků a 45 minut na hodinu. A pak je tu terapeut, který v klinice používá jiné metody, jiné slova, jiný temp. A pokud tyto dva světy nejsou spojené, dítě se ztrácí. V jedné situaci mu říkají: „Zkus to znovu, pomalu.“ V druhé: „Nech to být, tohle necháme na později.“ Výsledek? Zmatek. Frustrace. A často i odmítání školy.
Nejde o to, že učitel nechce pomoci. Nebo že terapeut nechápe školu. Jde o to, že nikdo nikomu neřekl, jak to má fungovat. Až do roku 2016, kdy český školský zákon požadoval, aby každé dítě se speciálními potřebami mělo individuální vzdělávací plán (IVP). To byl první krok. Ale plán na papíře je jen papír. Až když ho učitel, psycholog a rodiči používají stejně, začne mít smysl.
Co se děje, když spolupráce nefunguje?
Představte si žáka s ADHD. Terapeut mu naučil techniku „emocionální imaginace“ - když se začne rozzlobit, zavře oči a představí si klidné místo. V klinice to funguje. Ve třídě? Když ho učitel přeruší, když se pohybuje, a řekne: „Sedni si, nebo půjdeš k řediteli!“ - ta technika zanikne. Dítě se naučí: „Terapeut mi říká jedno, učitel jiné. Kdo má pravdu?“
Podle výzkumu Ústavu pro informace ve vzdělávání z roku 2020 se v takových případech počet případů šikany zvyšuje. A akademické výsledky klesají. Až o 28 %. Učitelé, kteří nemají čas ani školení, často považují terapeutické plány za „příliš složité“ nebo „nepraktické“. A terapeuti se zlobí, že učitelé „nechápou“.
Pravda je jednoduchá: Není to o tom, kdo má pravdu. Je to o tom, kdo má čas, znalosti a jasné pravidla. Když se to nevyřeší, dítě platí cenu.
Co je skutečně potřeba? Pět pilířů úspěšné spolupráce
Nejde o to, aby učitel byl terapeutem. Nejde o to, aby terapeut přešel do třídy. Jde o to, aby spolu pracovali jako tým. A to funguje jen na základě pěti konkrétních kroků.
- Společné stanovení cílů - ne „chci, aby se dítě lépe chovalo“, ale „do konce školního roku se bude dítě schopno soustředit na úkol alespoň 15 minut bez přerušení - a to 4 dny v týdnu“. Cíl musí být měřitelný. A musí ho podepsat i učitel, i terapeut, i rodič.
- Vytvoření PLPP - individuální plán podpůrných opatření. To není 20stránkový dokument od terapeuta, který nikdo nečte. Je to jednostránkový seznam: co dělat, když se dítě rozzlí, kdo to dělá, jak to zaznamenat. Například: „Když se Adam zastaví a nechá se věcí, přijde na něj psycholog a řekne: ‘Chceš jít na chvíli ven?’ - a zaznamená to do tabulky.“
- Pravidelné krátké schůzky - ne jednou za čtvrtletí, ale týdně. 15 minut. Stačí. Stačí, když učitel a psycholog sednou po škole a řeknou: „Co se dnes stalo? Co fungovalo? Co ne?“
- Přizpůsobení technik škole - herní terapie v klinice? V třídě to nejde. Ale můžete použít „herní“ pravidla: „Kdo dokončí úkol, získá 3 body na týdenní tabuli.“ Nebo „emocionální imaginaci“ nahradíte „tichým signálem“ - dítě si připomene klidné místo, když učitel ukáže na malý obrázek na stěně.
- Dokumentace v NISV - od roku 2021 je všechno, co se děje, evidováno v Národním informačním systému vzdělávání. To není kázeň. Je to ochrana. Když se dítě přesune do jiné třídy, nový učitel vidí, co fungovalo. A když se rodiče ptají, máte důkaz, že jste se snažili.
Proč to v Česku vypadá tak, jak vypadá?
Česká škola má jednu velkou výhodu: máme 387 pedagogicko-psychologických poraden (PPP). Každá základní škola má přístup k odborníkovi. To není v každé zemi. Ale máme i velkou slabost: nerovnoměrné rozložení. V Praze je na jednoho školního psychologa 150 žáků. Na venkově 500. A když je psycholog přetížený, schůzky se zruší. Plány se nepřipravují. A děti zůstávají na své.
Další problém: učitelé nejsou připravení. Pouze 35 % absolvovalo alespoň 10 hodin školení o spolupráci s psychologickými poradnami. Výsledek? 78 % případů končí nedorozuměním. Učitel si myslí, že terapeut má „nějaký magický recept“. Terapeut si myslí, že učitel „nemá chuť pomoci“.
A pak je tu technologie. V Nizozemsku 89 % škol používá software pro sledování progresu. V Česku jen 45 %. To znamená, že většina škol stále používá papírové tabulky. A když je tabulka v kanceláři psychologa a druhá v kanceláři učitele, nikdo neví, co se děje.
Co dělají nejlepší školy?
Nejúspěšnější školy nemají nejvíce peněz. Mají nejjasnější pravidla.
Základní škola v Brně-Bohunicích zavedla „týdenní krátké konzultace“ - 15 minut mezi 7. a 8. hodinou. Každý týden se setkává učitel, psycholog a speciální pedagog. Není to hodina. Je to „kontrolní bod“. A nemají žádný složitý formulář. Mají jen tři otázky:
- Co se dnes u dítěte povedlo?
- Co se dnes povedlo špatně?
- Co budeme dělat příští týden - jedna věc, jasně řečená?
Výsledek? Za 9 měsíců se počet výpadků vzdělávání u žáků s emocionálními poruchami snížil o 55 %. A učitelé už neříkají: „To je psychologův problém.“ Říkají: „Co můžeme dělat spolu?“
Co můžete udělat hned teď?
Nemusíte čekat na nový zákon. Nemusíte čekat na více peněz. Můžete začít dnes.
- Požádejte o schůzku - ne o 45 minut. O 15 minut. S učitelem, s psychologem, s rodičem. Prostě řekněte: „Chceme, aby dítě v škole nebylo ztraceno.“
- Zadejte jeden měřitelný cíl - ne „lepší chování“, ale „dítě bude zvedat ruku a čekat na odpověď alespoň třikrát za hodinu“. To je jasné. To lze spočítat.
- Použijte jednoduchý protokol - tři řádky na papíře: datum, co se stalo, co jsme udělali. Vystačíte s tím. Ne potřebujete software.
- Neptejte se: „Co mám dělat?“ - ptajte se: „Co bychom mohli dělat spolu?“
- Zapojte rodiče - jednou za měsíc. Stačí. Ať vědí, že škola nezatíží dítě, ale pomáhá.
Podle průzkumu Mansio.cz z roku 2022 certifikovaný kurz „Spolupráce ve vzdělávacím procesu“ (48 hodin) zvyšuje efektivitu spolupráce o 41 %. Neříkám, že musíte absolvovat kurz. Ale když učitel a psycholog sednou spolu a proberou, jak funguje adlerovský přístup - tedy jak dítě potřebuje být součástí, schopné, důležité a mít odvahu být nedokonalé - změní se celý přístup.
Co se bude dít v budoucnu?
Od 1. září 2024 je povinné zavádět „terapeutické hodiny“ jako součást vyučovacího plánu. To znamená, že v některých třídách bude čas vyhrazený jen na podporu dítěte - ne jako „příloha“, ale jako součást výuky.
Od roku 2025 bude každá škola s více než 200 žáky povinna mít alespoň jednoho specializovaného pedagoga. A od roku 2022 se pilotuje systém e-PLPP - elektronický plán podpůrných opatření, který učitel a psycholog mohou upravovat společně v reálném čase.
Je to jen začátek. Ale už teď víme: když se učitel a terapeut dohodnou na jedné věci - na jednom cíli, jedné technice, jednom slově - dítě se změní. Ne proto, že dostalo „speciální léčbu“. Ale proto, že konečně někdo řekl: „Tady je stejný pravidla. Tady tě poznávají.“
Co dělat, když se nic nemění?
Je to těžké. Když učitel odmítá schůzky. Když psycholog nemá čas. Když plán leží v šuplíku.
Nezůstaňte jen s frustrací. Udělejte toto:
- Napište rodičům - řekněte jim: „Chceme, aby dítě mělo stejné podpůrné postupy ve škole i mimo ni. Můžeme se domluvit na schůzce?“
- Požádejte o pomoc u školního ředitele - ne jako stížnost. Jako návrh: „Máme dítě, které potřebuje podporu. Můžeme spolu vytvořit jednoduchý proces?“
- Použijte zákon - školní zákon č. 561/2004 Sb. říká, že každé dítě se speciálními potřebami má právo na IVP. Nejste vy, kdo to požaduje. Zákon to vyžaduje.
- Nečekejte na dokonalost - začněte s jednou věcí. Jedním cílem. Jedním týdnem. Pokud to funguje, přidáte další. Pokud ne, změníte to. To je spolupráce. Ne perfekce.
Spolupráce není o tom, aby všichni byli experti. Je to o tom, aby všichni měli chuť se snažit spolu. A to je něco, co můžete začít dnes. Bez peněz. Bez nových zákonů. Jen s jednou otázkou: „Co můžeme dělat spolu?“
