Hospitalizace při anorexii není volba, kterou si pacientka zvolí z lehkého srdce. Je to poslední krok, kdy tělo už nemůže dál čekat a duše se nechce vzdát. V České republice se ročně přes 400 lidí dostane na lůžkové oddělení kvůli těžké mentální anorexii. Pro mnohé je to záchrana. Pro jiné - zpožděná reakce na příznaky, které už dříve někdo viděl, ale nechtěl věřit. Když tělo přestane fungovat, když srdce skáče nesprávně, když kosti se štěpí a mozek přestává myslet jasně, už není čas na čekání. Lůžková péče je pak jediná možnost, jak zastavit pokračování havárie.
Co vlastně znamená hospitalizace při anorexii?
Hospitalizace při anorexii není jen „přidání jídla na talíř“. Je to komplexní, 24hodinový systém, který kombinuje lékařskou péči, psychologickou podporu, výživovou reedukaci a pečlivě řízený režim. V ČR je tato péče dostupná jen v několika specializovaných centrech - hlavně na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze. Tam pracují týmy, které vědí, jak přesně změřit, kdy je pacientka v nebezpečí, a jak ji pomoci zpět k životu.
Na oddělení se nejprve zjistí, zda je tělesný stav ještě zvladatelný. Když je BMI pod 16, je to červená značka. Pokud je váha o 25 % nižší než původní, je to další varování. Ale to není všechno. Důležitá je i psychika. Pokud pacientka odmítá jíst, nechce mluvit o váze, nechce slyšet o léčbě - i když má BMI 17,5 - může být hospitalizace nezbytná. Ne proto, že je „neposlušná“, ale protože její mozek už nevnímá realitu. Anorexie je nemoc, která přepisuje myšlenky. A když je to tak silné, že pacientka neví, že je nemocná, potřebuje pomoc, která jí to nechá nějakého dne pochopit.
Kdy je hospitalizace opravdu nutná?
Není to otázka „jak moc jsem hubnoucí“, ale „jak moc se mi to už nezvládá“. V praxi to znamená:
- BMÍ 16 a nižší - to je většinou automatický vstup do hospitalizace. U některých pacientek je to i výš, pokud se rychle zhoršuje.
- Váhový úbytek více než 25 % - například z 60 kg na 45 kg za 6 měsíců. To není jen „hubnutí“. To je tělo, které se rozpadá.
- Nepravidelné nebo zastavené menstruace - u žen je to signál, že tělo přestalo fungovat jako ženské. Není to jen „nepříjemné“. Je to znamení, že se nebudou moci v budoucnu otěhotnět, pokud se nezotaví.
- Závažné fyzické příznaky - pomalý tep, nízký krevní tlak, ztráta svalů, závratě, ztráta vědomí, nízká teplota těla. Pokud tělo přestává udržovat základní funkce, není čas na domácí léčbu.
- Neúspěch ambulantní léčby - pokud jsi už měl psychologa, výživového poradce, terapeuta a stále se zhoršuje - hospitalizace je jediná cesta zpět.
Nejčastější případ, který vede k hospitalizaci: dívka, která se už půl roku nechce jíst, nechce vstávat, nechce mluvit, nechce, aby jí někdo říkal, že je nemocná. Rodiče ji přivezou do nemocnice, protože už neví, co dělat. A v nemocnici zjistí, že má teplotu 35,2 °C, tep 42 za minutu, krevní tlak 80/50 a hladinu draslíku, která by mohla způsobit zástavu srdce. V tu chvíli už není možnost volby. Lůžková péče je jediná možnost, jak ji zachránit.
Jak probíhá hospitalizace?
První týden je nejtěžší. Většina pacientek je v šoku. Nechce jíst. Pláče. Křičí. Říká, že to nechce. A tým je připraven. Každý den se jí dává jídlo - v přesně stanovených porcích, v přesném čase. Více než 1000 kcal denně. Může to znít málo, ale pro někoho, kdo jí jen 200 kcal, je to přesun z hladovění do života.
Nejprve se začíná s jednoduchými jídy: rýže, zelenina, mléko, vejce. Postupně se přidává maso, máslo, čokoláda. Všechno je v plánu. Všechno je měřeno. A všechno je sledováno. Nejen váha, ale i krev, elektrolyty, svalová hmotnost. Pokud je tělo příliš zničené, může být nutná výživa přes sondu nebo intravenózně. To není trest. Je to záchrana. Jak říkají lékaři: „Nechceme, aby jsi jela do nemocnice s nádherou. Chceme, aby jsi šla z nemocnice domů s nadějí.“
Po týdnu se začíná pracovat na psychice. Každý den je terapie - jedna na jednu, skupinová, rodinná. Cílem není „naučit tě jíst“, ale „naučit tě, že jídlo není nepřítel“. Mnohé pacientky si myslí, že když jí, ztratí kontrolu. Ale ve skutečnosti, když nejí, ztrácí život. A to je větší ztráta.
Jak dlouho trvá hospitalizace?
Průměrná doba je 41 dní. Ale to je jen průměr. Někdo se zotaví za 6 týdnů. Někdo potřebuje 3 měsíce. Záleží na tom, jak dlouho trvala nemoc, jak vážně je tělo poškozené a hlavně - jak moc pacientka chce být zdravá.
První týden je jen přežití. Druhý týden začíná být těžký - tělo se přizpůsobuje více jídla. Třetí týden se začíná cítit, že to není tak strašné. Čtvrtý týden - někdy poprvé se pacientka zeptá: „Můžu jít ven?“ To je znamení. To je pokrok.
Na konci hospitalizace se dělá terapeutický kontrakt. V něm se dohodne, jaká bude cílová hmotnost - obvykle BMI 18,5 až 20. A jak bude vypadat návrat domů. Kdo bude kontrolovat jídlo? Kdo bude mluvit s terapeutem? Kdy bude první návštěva? Bez tohoto plánu se mnoho lidí dostane zpět do nemocnice. A to nechce nikdo.
Co se stane po hospitalizaci?
Největší chyba je myslet, že po výpisu je všechno vyřešené. To není pravda. Anorexie je nemoc, která se nevyléčí za 40 dní. Je to nemoc, která se léčí po měsících, letech. Po hospitalizaci se pacientka přesune do ambulantní léčby - pravidelné návštěvy psychologa, výživového poradce, případně psychiatra. Některé centra v ČR už teď vytvářejí multidisciplinární týmy, které přicházejí domů - internista, psycholog, dietetik. To je budoucnost.
Pro mnohé je to ale stále těžké. Rodiče se cítí vinní. Dívky se cítí jako „selhání“. A někdy se vrátí zpět. V ČR se odhaduje, že až 20 % pacientek s anorexií má chronický průběh. To znamená, že se dostanou do nemocnice opakovaně. A každá hospitalizace je těžší než ta předchozí.
Proč je lůžková péče tak vzácná?
V České republice je pouze jedno centrum, které má plnou kapacitu pro dospělé. Pro děti a dospívající je situace ještě horší. Čekací doby mohou být i 3-6 měsíců. A když se člověk v tu chvíli ztratí, nemá už čas. Proto se v ČR probíhá reforma psychiatrické péče - cílem je posílit ambulantní týmy, aby se mohly postarat o většinu pacientů dříve, než se dostanou do kritického stavu.
Ale dokud nebudou tyto týmy plně fungovat, lůžková péče zůstává poslední záchranným lano. A to je důvod, proč je důležité vědět, kdy je hospitalizace nutná. Ne proto, abychom se báli nemocnice. Ale proto, abychom nečekali, až bude příliš pozdě.
Co mohou rodiče udělat?
Nečekat. Pokud vidíte, že vaše dcera jí méně, než dříve. Pokud se vyhýbá jídlu. Pokud se vždycky bude chtít vážit. Pokud říká, že je „těžká“, i když je na hranici. Pokud se vyhýbá rodinnému jídlu. Neříkejte si: „To jen prošla fází.“ To není fáze. To je nemoc.
Navštivte pediatra. Navštivte gynekologa. Nechte změřit BMI. Nechte provést krevní testy. Nechte se poradit. A pokud vám někdo řekne: „To je jen psychika“, nevěřte. Anorexie je i psychika. Ale i tělo. A když tělo zemře, psychika už nemá šanci.
